Studijní v Olomouci

4. října 2007 v 20:31 | qlarinka |  To se může stát jenom mně
Studijní v Olomouci

Když už jsem se rozhodla opičkovat po Teclé v blogu, dovolím si zajít ještě dál a inspirovat se jedním z jejích témat, konkrétně návštěvou studijního oddělení.
Samozřejmě zde budou jisté odlišnosti, neboť navštěvujeme různé univerzity, různé obory a také různá města, přesto si dovolím tvrdit, že něco máme společné, a to povinnou návštěvu studijního oddělení. O tom, jak to chodí v Pardubicích se můžete dozvědět na blogu Tecly (odkaz hledejte v odkazech) a o tom, jak je to v Olomouci se můžete dočíst na následujících řádcích:
Prošvihnuvší první termíny k zápisu do II. bloku studia jsem se rozhodla vyrazit na studijní oddělení brzy ráno první den semestru. Samozřejmě jsem nevěděla nic o zápisovém listu, takže jsem tento slavnostní školní den zahájila svižnou rozcvičkou: počítače - kopírka - studijní. Přes velkou snahu vyhrát ranní boj s časem a přijít první jsem měla smůlu, protože někteří mí "spolužáci" asi už znali zápisový list a přišli dřív. Několikrát jsem zkontrolovala na obou dveřích cedulky, na kterých se píše, která studijní referentka komu náleží, a nakonec se zařadila do té méně příznivé fronty, tedy do té delší, k refenretce, jejíž cedulka říkala něco ve smyslu "Ti druzí". Přestože jsem přišla lehce po 8 hodině ranní a studijní otvírá až v 8:30, stála jsem až 10. v řadě. Trpělivě jsme čekali na jediné bouchnutí hodin sousedního kostela, které by posunulo naši frontu dopředu. Konečně se ozvalo a, světe div se, otevřely se dveře, bohužel ne ty naše ale ty, za kterými stála kratší fronta. Nezbylo nám, než čekat dál, tentokrát už netrpělivě. Po několika minutách se konečně mohlo pohnout i naše fronta. Ještě štěstí, že všichni, co stáli přede mnou, měli tolik kamarádu, které přece nemohli nechat stát až vzadu a museli je tedy pustit za sebe = přede mě. Bylo to opravdu štěstí, neboť jsem díky nim měla dostatek času vyplnit asi trojásobné množství potvrzení o studiu, než mohu za celý rok spotřebovat. Když jsem konečně přišla na řadu a zamířila do dveří, ve kterým jsem řešila všechny studijní problémy svého premiérového roku na naší univerzitě a nakonec tam ve vší slávě i odložila index, aby mohl strávit prázdniny ve společnosti dalších vysokoškolských žákovských knížek a neotravoval se celé léto se mnou, čekalo mne další překvapení. Paní referentka mi s úsměvem oznámila, že jsem si spletla dveře a měla jsem stát v té kratší frontě, na mé argumenty, že moje studijní kombinace tam není uvedena, odvětila, že asi došly cedulky.
Když jsem se vracela na chodbu, třásla se mi kolena. Právem. Teď už moje krátká fronta mezitím nabyla rozměrů anakondy a ocásek hada složeného ze studentů mizel v nedohlednu. Zarputile jsem se postavila na konec fronty a čekala a čekala. Když jsem byla téměř na řadě, vykoukla jedna ze dvou referentek a povídá: "Někdo za paní Konečnou nebo jdete všichni ke mně?" Bohužel jsme šli všichni k ní a mě bylo jasné, že už nestojím ve frontě na dvě paní, ale jenom na jednu, tudíž, že doma čekání narůstá geometrickou řadou do nepředstavitelných rozměrů. Konečně se otevřely dveře a já mohla vstoupit. Byla jsem zaražena právě vycházející dívkou a nic jí nevadilo, že už mám jednu nohu na prahu. Mám prý počkat, paní referentka telefonuje. V té chvíli už jsem nemyslela na nic jiného, než na to, jestli volala kadeřníkovi, zubaři nebo milenci. Z mých úvah mne vytrhly otevírající se dveře, z nichž vykoukla usmívající se referentka.
"Jdete za mnou???"
"Ano," odpověděla jsem slušně, ale hlavou mi problesklo Ne, my tady stojíme frontu na banány.
"Tak pojďte dál."
Když jsem po 5 minutách vycházela z kanceláře, hřály mne 3 věci: 1) mi v indexu nic nechybělo (skoro), byla jsem úspěšně zapsána do II. bloku a všechny papíry a dokumenty jsem měla náležitě orazítkované, 2) jsem udělala dobrý skutek, neboť jsem po vzoru zkušenějších kolegů, kteří v první frontě stáli přede mnou, také nechala jednu kamarádku předběhnout celou frontu a konečně 3) jsem ve frontě s nápisem "Ti druzí" uviděla spolužačku z ekonomie, která ještě netušila, že u těch našich dvěří došly cedulky.
 


Komentáře

1 Teclá Teclá | Web | 4. října 2007 v 21:05 | Reagovat

A to jsi ji tam nechala stát? Já jsem vždycky měla podezření, že jsi mrcha:-DDD

2 qlarinka qlarinka | 4. října 2007 v 21:08 | Reagovat

nahodou jsem ji tam nechala stat jenom dokud jsem stala taky, kdyz jsem dochazela, tak jsem ji velkodusne preradila do spravne rady... snad se dockala

3 Schumi Schumi | E-mail | Web | 27. října 2007 v 16:42 | Reagovat

jojo, taky jsem měl problémy, nakonec mi na to stačily pouhý dva dny:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama