TDM - Ta Dovolená u Moře

2. října 2007 v 10:50 | qlarinka |  To se může stát jenom mně
TDM- Ta Dovolená u Moře

Pro mnoho lidí je snad už přirozené, že tráví alespoň část léta koupáním a sluněním se. Ti šťastnější neváhají využít lákavých nabídek cestovních agentur a celý rok šetří, aby pár dní své dovolené "obětovali" last-minute zájezdu k moři za úžasnou cenu.
Netoužila jsem tolik po týdnu válení se v písku a poslouchání tisíců dalších Čechů, ale chtěla jsem se vykoupat v moři.
Je to zvláštní, když si uvědomím, kolik cizích zemí a míst jsem v posledních několika letech navštívila, ale letní koupání v moři mezi nimi chybí.
Moře jsem viděla naposledy při mém posledním sborovém zájezdu- bylo to loni v prosinci a v Dánsku- moc jsem toužila strávit alespoň minutku ve slané vodě, ale její 2ºC představovaly příznivé podmínky spíše pro chřipku než pro aktivní ´část na večerním koncertu. Musela jsem se tedy této lákavé příležitosti vzdát.
Můj sen o "slaném" koupání byl den ode dne větší, proto jistě pochopíte, jak moc jsem se těšila na další sborový zájezd, který byl naplánovaný na červen 2005 do slunné Itálie. Jenže několik týdnů před odjezdem přišla nečekaná nabídka strávit měsíc v Paříži. Ač jsem si to připouštěla jen nerada, lákala mě Eiffelovka přece jen víc, než věž v Pisse.
Odjela jsem tedy do Francie. Ten týden, kdy byli mí kamarádi u moře byl k nevydržení. Na sbor jsem myslela několikrát denně- přiznávám, že jsem hodně záviděla, ale přála jsem jim to- vybrala jsem si to přece sama.
Byla jsem štěstím bez sebe, když mi tatínek nabídl, že spolu strávíme prodloužený víkend v Chorvatsku. Táta nesnáší lenošení, proto se rozhodl, že nebudeme využívat služeb ziskuchtivých cestovních kanceláří a vyrazíme k moři na vlastní pěst, abychom mohli zastavit, kde budeme chtít a na jak dlouho budeme chtít. Zkrátka, aby nám do toho nikdo nekecal, jak se říká. To však stále nebylo všechno- výlet měl být o to zajímavější, že pojedeme na motorce- cestovním enduru Yamaha TDM 850, kterou si tatínek pořídil k Vánocům.
V té době nebyl ještě náš Toulavý Dvouválcový Mazel, jak tento stroj nazvali v jednom motorkářském časopise, vybaven brašnami na věci, proto jsme si mohli vzít s sebou sotva "pár švestek".
Ve čtvrtek před druhým prázdninovým víkendem jsme konečně začali nakládat. Musela to být skutečně kuriózní podívaná- táta za řidítky, já za tátou a za mnou obrovský balík- spacáky, stan a pár švestek obaleny mou nepromokavou celtou a pro jistotu ještě strečovou fólií.
Nedostatek zkušeností s motorkářským balením se projevil velmi brzo- balík spadl, sotva jsme vjeli na vnitřní okruh v našem městě. No nic. Trocha zručnosti a asi půlhodinové zpoždění a jelo se dál.
Moje sestra vždy o moto výletech nadšeně vypráví, ale já si přišla v helmě, kde člověk slyší sotva sám sebe, natož kohokoli jiného, spíš jak ve vězení. Cílem našeho prvního dne mělo být rakouské městečko asi 30km za hranicemi, ale neplánované zdražení ho odsunulo do nedohledna, lépe řečeno na další den.
V půl deváté večer mi už byla pěkná zima, zastavili jsme v hospodě na čaj a rozhodli se přenocovat v nejbližším campu. Ten jsme objevili na břehu Vranovské přehrady, jenže…
Tábořiště bylo obehnáno těžkých železným plotem, ani bych se nedivila, kdyby byl pod proudem. A za 1 noc bychom tamnímu personálu nechali téměř polovinu našeho rozpočtu. Rozhodnutí padlo během několika vteřin- přespíme někde na poli. Stejně chceme ráno vyjet brzo, takže nikdo nic nepozná.
První pole jsme našli, když už byla tma, muselo to být ideální místo k přespání, neboť nic jiného se už hledat nedalo.
Tatínkova pohodlnost, moje láska ke spaní pod širákem a únava obou nám zabránily postavit stan, přestože nebe bylo poseto tmavými mraky. Usnuli jsme, jako když nás do vody hodí. Jak asi tušíte, ani ne za hodinu začalo pršet. Ale ne jen tak kap….kap….kap, ale přišla pořádná bouřka.
Rozespalí, ztraceni i s Tou Dobrou Motorkou uprostřed neznámého pole To byl Docela Mazec. Nedokázali jsme udělat nic jiného, než pře sebe přetáhnout celtu, pokusit se znovu usnout a čekat, až přestane pršet. Nepřestalo. Celta je sice nepromokavá, ale má rozměry jen 160 x 160cm, takže rozhodně nepokryje vše, když se pod ní snaží schovat dva ležící lidé. Asi po 2hod vytrvalého deště mi začal promokat spacák. Nejdřív se tím člověk docela baví- kap, kap, kap…vidí ty malinké částečky vody pronikat látkou…Když má však mokré vše, co má na sobě, zas až taková radost to není.
Ve 2 hod ráno přestala fungovat i maminčina oblíbená rada- Když ti je zima, pošli si teplo z břicha. Pokusila jsem se vzbudit tátu, ale v polospánku jen řekl něco jako: "Ty toho naděláš pro trochu vody, spi dál." Jak ráda bych byla usnula, ale copak to šlo. V 6hod ráno jsem nevydržela a donutila tátu vstávat. Stále pršelo. Večer jsem si v předtuše naštěstí schovala všechno náhradní oblečení dolů do spacáku, takže jsem ráno neměla suchou ani ponožku. Během balení jsem přemýšlela, jak říct tátovi, který jako každý chlap moc rád dokazuje, jak je "dobrej", že se dobrovolně vzdávám svého "slaného" snu a chci jet domů, ještě jsem netušila, že on se snaží přijít na to, jak mi vysvětlit, že se nemůžeme vydat k moři jako dvě zmoklé slepice.
Naštěstí mi byla opravdu zima, tak jsem sebrala odvahu a řekla tátovi, že chci jet domů. Viditelně se mu ulevilo, že mě nebude muset k návratu nutit sám.
K nejbližší benzínce to bylo sotva tři čtvrtě hodiny, ale v mém stavu se to zdála být věčnost. Dva čaje z automatu mi přišly vhod, ale zahřály jen málo. Horší to bylo se snídaní- neměla jsem chuť na nic sladkého a v Paříži jsem se zařekla, že už nikdy nepozřu bagetu- jenže v sortimentu benzínky byly jen sušenky a ono podlouhlé bílé pečivo. Nasoukala jsem tedy do sebe jednu tatranku a přála si být už doma.
Nikdy bych nevěřila, že se dá na motorce spát, ale díky probdělé moci, příšerné zimě a neustálému dešti se mi podařilo usnout hned několikrát. Raději ani nepomýšlím na možné důsledky Té neDávné Minulosti. Kdyby se tátovi víc smeklo kolo, nebo něco podobného, tak mě asi sbírali někde uprostřed pole. Ve spánku bych nezmohla vůbec nic.
Ráda bych řekla, že cesta rychle uběhla, ale bohužel tomu tak nebylo. Když jsme konečně dorazili domů, osprchovala jsem se v horké vodě, navlékla na sebe spoustu teplého oblečení a běžela na polévku. Ruka se mi zimou stále tolik klepala, že jsem se nemohla pořádně ani najíst. Zbytek dne jsem prospala.
Od Tátovi Ďábelské Motorky se budu sice ještě dlouhý čas držet dál, ale stejně musím říct, že Tahle Dovolena u Moře byla pro mě skutečně jedinečná a budu na ni ještě dlouho vzpomínat, protože Takové Dešťové Moře jako my asi nikdo jiný nenavštívil.
 


Komentáře

1 Terka Terka | Web | 17. května 2009 v 16:03 | Reagovat

správně dovrodružný zážitek na celý život :-D obdivuji, já mám z motorek dost strach

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama