VÍKEND I. - PRAHA

27. prosince 2007 v 11:37 | qlarinka
Naskytla se mi až neuvěřitelná příležitost vyzkoušet si něco, co jsem si vždycky zkusit chtěla, a sice průvodcovat několik lidí po Praze. Pravdou je, že mě neoslovil nikdo cizí, ale obrátila se na mě firma, ve které pracuje můj otec. Přesto mě to velice potěšilo.

Pár lidí sem pár lidí tam, řeknete si. A když upřesním, že se jednalo o lidi 3, zřejmě si řeknete, co na tom, to bych zvládl taky. Chybí ovšem dodat jednou maličkost, nejednalo se totiž o Čechy ani Evropany, ale o Číňany. Ano, je to tak, dostala jsem první příležitost vyzkoušet si něco z toho, co studuji v praxi.
Přípravy byly poněkud složité, protože jsem něco takového dělala poprvé a taky mi chyběly některé informace. Nicméně si troufám prohlásit, že jsem dělala, co jsem mohla.
Vše se zkomplikovalo, když mi den předem oznámili, že odjezd z HK nebude v 10:00 ale už v 9:00. Ono se to nezdá, ale vymyslete si z fleku hodinu programu...
Další komplikace nastala po příjezdu do Prahy, nocleh totiž zajišťovala firma, ale zapomněla nám říct, že sice dorazíme i s bagáží do Prahy před obědem, ale ubytovat se budeme moct až po 14 hodině. Naštěstí nám paní recepční vyšla vstříc a uskladnila nám kufry a kufříky v jedné z úklidových místností.
Poté přišlo na řadu představování. Číňané uměli skvěle anglicky (což se o mně po dlouhé pauze od jejího používání bohužel minimálně celou sobotu říct nedalo), takže důležité věci typu sraz, rozchod, kde jsme apod. probíhali v této "globálštině". Během představování jsem se ale snažila použít něco z nově nabytých znalostí, čert tomu ovšem chtěl, abych zapomněla jeden ze znaků mého čínského křestního jména (pro Číňany je docela problém vyslovit nečínská slova, tak jsme v Olomouci všichni v prváku vyfasovali příjmení a na začátku druháku od čínské lektorky i křestní jméno). Strávili jsme tedy příjemnou půlhodinku debatováním nad tímto ztraceným znakem a jak by se to tedy asi mělo číst, až jsme se nakonec shodli, že asi bude lepší mi říkat "kchlara".
pust
Z této roztodivné debaty nás vytrhla slečna recepční, evidentně pobavena mojí neschopností mluvit anglicky, tak jsem radši spustila čínsky, aby koukala...
Pokoje byly nádherné - holt 4* a Praha - pro ilustraci přikládám pár fotek, které si, aspoň myslím, ani nevyžadují komentář.
Za 15 minut sraz dole, metrem na Václavák, typicky český oběd alias svíčková, ale já jako maso nepřílišmil a extravybíravec musím teda říct, že byla výborná, a šlo se do muzea. Návštěva muzea byla ve všech ohledech překvapující. Já jsem byla překvapena, když jsem zjistila, že ve svém věku jsem v Národním muzeu poprvé, Číňané byli poprvé překvapeni, když jsem jim vyprávěla, jak Národní muzeum shořelo těsně po dokončení a bylo obnoveno ze sbírek mezi obyčejnými lidmi. Podruhé bylo překvapeni, když jsem jim řekla, že to nebylo muzeum ale divadlo, kam nepůjdeme, tudíž mohou celou informaci zapomenout a ke mně si připsat do kolonky trubka další čárku...
Z muzea nás náležitě bolely nohy, tak jsme zamířili si trochu odpočinout do kavárny. A aby to bylo stylové, vybrali jsme kavárnu uprostřed Václaváku. Živá hudba, klavírista romanticky hladil černé a bílé klapky a hudba se linula stylovým prostředím... Dojem bohužel zkazila neschopná servírka. Zřejmě ji urazilo, že jsem si dovolila objednat v češtině. Možná taky nebyla příznivkyní Asiatů, každopádně rozlitá káva v takovémhle prostředí zrovna na romantice nepřidá. Rozhodli jsme se to přejít a v klavírních pauzách rozebírali rozdíly mezi ČR a ČLR. Když ovšem servírka neuvěřitelně dlouho nešla ani po požádání o účet, došla nám trpělivost. Ano, já 21 spratek jsem si dovolila chtít po ní 18Kč vrátit do halíře a žadné dýžko nebylo. Z toho plyne poučení, že lepší obyčejná hospoda s milým personálem, než 5* luxus, kde vám přinesou rozlitou kávu...
Pomalu se stmívalo a mi vyrazili na prohlídku pražských vánočních tržišť. Nejzajímavější pro mě bylo zjištění, že za cenu jednoho ručně malovaného plecháčku v centru Prahy, byste jich v Pekingu koupili 7. Asi si tam zajedu, vypadá to, že v Číně se vyplatí kupovat nejen oblečení a knihy... Na Staromák jsme se tlačili neuvěřitelně dlouho, abychom pak zjistili, že je tam tolik lidí, že se nejmíň stejně dlouho budeme zase tlačit pryč.
Poté následovala noční procházka po Karlově mostě. Tam mně přibylo trubkovitých čárek hned několik - 1) "Podívejte, támhle ve vodě, to jsou jieke kaoya (ťie-kche kchao-ja)," řekla jsem, a ukazovala na divoké kačeny plující po vodě. Bohužel jsem si neuvědomila, že kaoya je sice kachna, ale už pečená, tak jsem Číňany velmi pobavila, že nám plují po Vltavě české pečené kačeny. 2) Poté, co jsem vypadla z agličtiny, se mi začali parádně plést slovíčka. Spletla jsem si trpaslíky s labutěmi a přesvědčovala návštěvu, že kromě těch kachen jsou u nás často k vidění i dwarfs s dlouhým bílým krkem.
Po nešťastném mostě přepadl moji skupinu hlad a Jessica brzy objevila čínskou restauraci. Všichni mě sice přesvědčovali, že naše jídlo je skvělé, ale bylo na nich vidět, že se těší na něco tradičního pro ně. V restauraci jsem se poprvé cítila jako cizinec já. Všichni se náruživě bavili v čínštině a já chytala sem tam slovíčko. Každopádně to bylo velmi zajímavé. Nechala jsem výběr jídel na Číňanech a mohla tedy okusit pravou čínskou večeři. Několik druhů jídel a spousta misek rýže byly naskládány doprostřed stolu na takové otáčivé pódium a já si mohla vzít od každého trochu. Přesto, že doma poměrně často používáme místo příborů hůlky, přišla jsem si jako Pretty woman, když jedla svině klouzavý.Nicméně příbor jsem odmítla a přesto se najedla dosytosti.
Po večeři jsme se odebrali na hotel za trochou odpočinku. Užívala jsem si komfort hotelu a ráno se mi nechtělo vstávat.
Ráno na nás čekal švédský stůl. Byla jsem tam první a všechno náležitě prozkoumala. Připravila jsem si nějaké sladké pečivo, které jsem nikdy nejedla a trpělově čekala na Číňany. Dorazili chvíli po mně. Čínská snídaně prý obvykle sestává z rýže - i když na jiný způsob, než jaký známe tady v Čechách, proto byla spousta pečiva pro Číňany poněkud neobvyklá. Nejlepší snídani měla bezkonkurenčně Jessica - rohlík, na něm marmeláda, na marmeládě máslo (zapomněla ho tam prý dát dřív). To by se ještě dalo pochopit, ale když si na to ještě navršila plátky šunky, nevěděla jsem, co si mám myslet. Nicméně vypadala, že jí chutná, a tak jsem to dále nekomentovala.
Po snídani jsme v lehkém oslabení vyrazili na Pražský hrad. Pan River už na něm byl 3x a přišlo mu mnoho pracovních e-mailů, proto se rozhodl s námi nejít a věnovat se práci. My nejprve zamířili ke Karlovu mostu, kde se k nám připojil Jessičin kamarád - Číňan už 3 roky žijící a pracující v Praze. Byla jsem docela ráda, že mám s sebou někoho, kdo se v Praze vyzná. Přišli jsme na Hrad právě v době střídání stráží, takže jsme měli co fotit. Ukázala jsem jim slámový betlém v životní velikosti a vyprávěla o českých Vánocích. Poté jsme se chtěli jít podívat do Chrámu sv. Víta, ale bohužel tam právě probíhala mše. Chtěla jsem s nimi počkat, až mše skončí, prohlédnout si katedrálu a pak se už vydat směr Hradec (Číňané zůstáváli v Praze do úterka), ale odmítli to, že raději půjdou se mnou na oběd dřív.
Pražský Číňan nás zavedl do své oblíbené čínské restaurace, kde na mou počest objednali velmi oblíbené čínské jídlo - horký kotlík. Doprostřed stolu se dala elektrická plotýnka a na ni velká nerezová mísa s vodou, ve které plavaly krevety (nikdy dřív jsem je nejedla) a nějaká zelenina. Číšník postupně přinesl několik talířů hovězího a skopového masa nakrájeného na neuvěřitelně tenounké plátky, přinesl také talíře se zeleninou, čínským tvarohem, houbami a speciálními širokými nudlemi. Když se voda začala vařit, mohli jsme suroviny nacházet dovnitř, nechali jsme je chvíli povařit a pak je tahali ven, máčeli v předem připravené omáčce a jedli. Opět jsem statečně zápolila s hůlkami, nejvíce klouzaly nudle, které však byly nejlepší,
takže jsem se s nimi prala poměrně často. Dorazil za námi i pan River, kterého velmi obdivuji pro jeho orientačn
í smysl - nechápu, jak se přepravil od hotelu u Vyšehradz až do restaurace na Letné.. Jako zákusek jsme ještě dostali plátky pomeranče. Na všem jsem si velmi pochutnala a byl to pro mě nevšední zážitek.
Pak už jsem se rozloučila a vydala se po svých, neboť mě čekalo učení na blížící se zápočty. Tento víkend byl po mě velmi poučný a jedinečný, doufám, že takových zažiju víc.
 


Komentáře

1 Schumi Schumi | E-mail | Web | 29. prosince 2007 v 12:59 | Reagovat

Velmi kvalitní článek. Člověka potěší, že studenti VŠ se už ve druhém ročníku zabývají problematikou jejich oboru v praxi. Potom přichází stud z toho, že má osoba ještě svůj obor na veřejnost nevytáhla.

2 Čína Čína | Web | 11. května 2008 v 17:29 | Reagovat

Zajímavé.

3 Terka Terka | Web | 27. května 2009 v 10:51 | Reagovat

Vypadá to zajímavě, každopádně dobrá zkušenost hned ze začátku studia (na něčem se člověk učit musí) a věřím, že Číňani byli trpěliví a ochotni za tvoji snahu. A trpajzlíci mě pobavili nejvíc! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama