Čína - 1.den - Z HK přes Shanghai do Hangzhou

31. srpna 2008 v 17:04 | qlarinka |  Čína
Je to zvláštní, sedět už několik hodin jako jediná běloška v čekárně a doufat, že neusnu. Za poslední dena a půl se toho stalo hodně, a jen těžko si dokážu představit, že jsem teprve na začátku cesty.

Včera to bylo takové napůl hektické a napůl nervní. Obalit obrovský kufr strečovkou, aby mi ho nikdo nevykradl a aby mi ho nezničili, asi stotisíckrát ho převážit, abych neměla nervy, zkusit si potěžkat svá mega obrovská zavazadla (batoh a notebook do letadla, zjisti, že Pan Filuta (veliký plyšák) se do kufru ani do batohu nevejde, takže ho budu muset propašovat jako polštářek a vyrazit na letiště. Řidič Martin pro nás dorazil přesně v 8:00, takže si dokážete představit, v kolik jsem asi tak ráno vstávala, když jsem chtěla stihnout mnohem víc věcí, než jsem tady uvedla.
Ještě jsem se rozloučila s Ájou a Mazlíkem, kteří mi přišli zamávat k autu. Oběma bych jim chtěla poděkovat i za tužku "na sjezdovku", kterou jsem využila hned na letišti. A vyrazili jsme, první zastávka vedla hned za roh, do Carrefouru, tedy teď už dlouho Tesca, ale já si na to nezvyknu asi nikdy, protože jsme museli vybrat penízky, abychom na letišti měli na oběd. Pak už jsme jen s jedinou benzinkovou pauzou pokračovali až na Ruzyňské letiště.
Jirka mě pro jistotu celou dobu přesvědčoval, že šance na spadnutí letadla je 50 na 50, takže se vůbec nemusím bát, protože to stejně neovlivním. Pokud mě zrovna nepřesvědčoval, tak spal, stejně jako ségra, takže jsem měla celou jízdu slzy na krajíčku. Lepší snad si představovat, jak vyskakuju z hořícího letadla, než se dívat z okna a myslet na těch 10 měsíců.
Na letišti jsme se sešli s Gabkou. Přijeli s ní oba rodiče a její přítel David, všechny moc obdivuju, že byli schopní ve 3 ráno vstát a přijet z Ostravy do Prahy tak brzy. Mezitím se nám někam vytratil Martin (kterému mimochodem moc moc děkuji za odvoz v jeho mega velkém autíčku), že nás nebude rušit a až bude všechny, tak ty moje tři - tedy mamku, ségru a Jirku - zase v klidu odveze.
Na letišti to bylo dlouhé, nervozita stoupala, takže jsem byla protivná a do toho mě Jirka pořád něčím provokoval, mám ale podezření, že to dělal pro to, abych nebrečela. Však to známe;)
Prošli jsme si hračkářství a podívali se na letadla, z čehož mi nebylo zrovna nejlíp, protože mě čekal můj první let (kromě toho vyhlídkového nad Libercem teda), ale rozhodně první dálkovej, první cesta mimo Evropu a ještě ke všemu na tak dlouho...
Na oběd jsme chtěli zajít do KFC, i když fast foody moc nemusím, tak na letišti není zrovna z čeho si vybírat. Bohužel jsme ho ale nenašli, tak jsme skončili v Mekáči, Asijské menu nás aspoň naladilo na tu správnou vlnu. Během jídla jsem zavolala oběma babičkám, teda nakonec jen do Hlušic, protože na Moravu jsem se nedovolala, a pak ještě tátovi. Ten mi sice řekl jen, ať si to užiju a hodně fotím, ale stejně mě to dostalo a začala jsem brečet. Pak už jsme šli na check-in, nebo jak se říká tomu, když všechno včetně sebe musíte nechat prozkoumat na zbraně a kovy. Rychle jsem se rozloučila, protože kdybych to protahovala, asi bych ani neodletěla a pan letušák, co to tam hlídal, to hned musel komentovat, že proč tak smutně a tak... Aspoň mi bez keců nechali Pana Filutu. Pak jsem musela ještě sundat pásek a hodinky, který nemám, a nevím proč vyndat noťas z obalu, i když potom jel po stejném páse, a už jsem se setkala s Gabkou, na které bylo na první pohled vidět, že neuronila ani slzu a byla naprosto v pohodě. Nechápu, ale trochu závidím, nedala se zvyklat mýma slzičkama a já se aspoň rychle uklidnila taky. Nakonec jsme našly tu správnou bránu, kudy k letadlu a už jen čekaly a čekaly, pak nastoupily a zase čekaly a čekaly. Mezitím jsme si stihli ještě zavolat s Jirkou, že na nás koukají z takového ochozu, či co to bylo, tak jsme si aspoň cestou k latadlu mávali. Seděla jsem sice u okýnka, ale na druhou stranu, tak už jsem pak nemávala a radši moc nemyslela, abych se zas nerozbrečela. Ještě rychle volala moravská babička a omlouvala se, že nebyli s dědou doma, když jsem předtím volala já, ale když jsem jí řekla, že už sedím v letadle, a proto nebudu moct mluvit dlouho, radši se rychle rozloučila a položila telefon (což je pro ni opravdu nezvyk, obvykle se loučíme déle, než trvá celý hovor).
My už pak jen čekali a čekali a s Filutou se koukali z okna, dokud jsme nevzlétli. Bála jsem se zbytečně, byla to celkem sranda, i když Kinedryl si příště asi vezmu zas:-D
Vedle nás seděla slečna, co letěla na 10 dní za kamarádkou do Washingtonu a strašně si nadávala, protože zapomněla doma na podlaze mezinárodní řidičák, který si o den dřív vyřizovala a bez něj jim prý v USA nepůjčí auto. Tak doufám, že to nějak zdárně vyřešila. Cestou jsme dostali pití (já džus a letušák se ptal, co pro pejska, tak jsem chtěla vodu, ale nedal mi ji, tak jsme si museli vystačit s tím džusem) a pak ještě sušenku, okurkový salát a takovou housku prý kuřecím masem. Vzhledem k tomu, že jsme obědvali těsně před odletem a já tedy vůbec neměla hlad, rozhodla jsem si vzít krabičku s sebou a narvala ji do tašku na noťas.
Přistání jsem málem nepřežila, tedy já bych přežila, ale bez uší. Neskutečně mě v nich píchalo a hučelo a všechno možný. Skoro jsem neslyšela, co kdo kolem říká. Při výstupu z letadla jsem se tedy aspoň poradila s českými letuškami a letušákem, co mám dělat, až to přijde příště. Dali 2 kelímky a 2 ubrousky a ať si je před přistáním namočím, dám do těch kelímků a celé přiložím na uši, že by to mělo pomoct.
Málem mě nepustili z letadla, ale nakonec jsem je ukecala, že Gabka šla napřed a nemůžu se s ní rozdělit a jet až příštím autobusem. Doteď pořádně nevím, kde se stala chyba, ale veškerou kontrolou zavazadel a těma rentgenama jsme museli projít znovu a to ještě ke všemu v hrozném spěchu, protože jsme měli na přestup málo času a bylo to přes 3 budovy. Aby toho nebylo málo, našel mi rentgen v batohu zapomenuté nůžky, o kterým jsem ale nevěděla, tak jsem tam musela všechno šacovat a nakonec jsme je našli a pán mi je zabavil a hodil do takové krabice na zámek. Achich, moje krásné červené nůžky z 1. třídy.... Aspoň, že mě nechal cestovat dál, jen pořád nechápu, že si jich v Praze nevšimli. Pak mi ještě vynadal, ať příště neříkám, že nůžky nemám, když je mám, a mohly jsme s Gabkou pokračovat na terminál F. Ještě ke všemu nám přehodili odlet z F49 na F53, což sice nebylo tak daleko od sebe, ale když si začnete myslet, že místo do Shanghaie máte letenku do Toronta, moc vás to nepotěší.
Nakonec jsme tedy naběhly na správné místo a pak čekaly v autobuse k letadlu na paní, která se asi někde zapomněla. Nakonec jsme všichni dojeli k letadlu a nás s Gabou čekala malá, asi kilometrová, procházka ze začátku letadla až na jeho konec, kde jsme měly sedět. Místo jsme si vybraly na netu myslím celkem dobře. Před námi seděli 3 lidé, v prostřední řadě dokonce 4 a vpravo u oken zase 3 vedle sebe, my však seděly hodně vzadu, kde už se zřejmě letadlo zužuje, tak jsme měly jen 2 sedadla a kousek odstavená od boku, takže se mi tam pohodlně vešel noťas i Pan Filuta.
Jinak co do kvality sezení, tak tedy ČSA mají pohodlnější sedadla než Air France. Ale jinak bylo pochopitelně v tom větším letadle mnohem lepší vybavení. Musím se trochu zastydět, že ač s Francouzema, mluvila jsem skoro pořád anglicky. Přechod Aj - Čí mám díky paní Ťin (naše čínská učitelka) zvládnutý celkem v pohodě, ale Fr - Čí, to fakt nedávám. Docela mě to ale bavilo, protože tam byly letušky z Francie i z Číny a z nás dvou - ze mě a z Gabky - byly v koncích všechny. Francouzi i Číňani mají totiž šílený přízvuk, ať už mluví jakýmkoli jazykem, takže to byla celkem sranda.
Pořád nám nosily pití a blbě se usmívaly a koukaly, jestli jsme připoutané a tak. Pak donesly večeři. Podle letáku jsme si sice mohly vybrat, jestli chcem večeři po čínsku nebo po francouzsku, ale asi to rozbraly vyšší třídy a zbyla na nás jen ta Francie. Já jsem byla ráda, protože čínkého jídla si teď užiju až až a Gabka měla smůlu, stejně nic jiného nebylo. I když to vypadalo, že na tácku dohromady nic není, snědly jsme asi půlku a už jsme nemohly. V tom se přiřítila letuška Francouzska, chňapla po Gabčině tácu a už už ho chtěla odnést, ale Gabka se vzbouřila, že teda jako ještě nedojedla, a že ať jí nebere její čokoládovej dortíček, letuška chvíli nechápala, pak jí to došlo a šíleně se omlouvala, že to nechtěla a že špatně rozuměla a tak. Prostě komedie. Já jsem rychle začala jíst, aby mi to taky nesebrala, a jako typický Čech jsem si to nenačaté sbalila s sebou na další cesty. Mezitím jsem vykolejila letušku Číňanku. Roznášela Čajnýs tý a nás přešla jako by nic, tak jsem vyskočila, že na mě zapomněla, že chci taky. A ona úplně nevěřícně Čajnýs tý???, tak jsem jířekla, že se teda neplete a nalila mi ho a byl moc dobrej, ale bylo ho málo a přidávat nepřišla.
Pak zhlasli a bylo. Ale ne, nebylo to tak hrozné, každý měl v sedadle před sebou dotykovou obrazovku a ještě vyndávací ovládání a mohli jsme si pouštět, co kdo chtěl. Bylo tam několik filmu - včetně Kung fu pandy, na kterou jsem tak chtěla jít, ale nakonec jsem se na ni nedívala, nebyla ta správná nálada. Pak seriály (Simpsonovy, Přátelé a ještě nějaký detektivní), pak spousta hudby, která se ale nedala moc poslouchat, potom hry, u kterých ale nešlo zároveň poslouchat dotazník, pak záběry z družice a kamery na podvozku a tak. Dívala jsem se na francouzský film a anglickými titulky. Jmenovala se to 15 a půl roku, komedie, no, viděla jsem lepší, ale do letadla to šlo. Trochu jsem litovala takovou holčičku, která asi letěla úplně sama, protože si ji přendávaly jedna letuška druhé, pokud to nebyla Francouzska, tak si chudera asi moc neužila.
Jinak nejkrásnější za celou dobu byl přelet nad Ruskem, byla úplná tma, jen zdola bylo vidět světýlka, povětšinou asi veřejné osvětlení. Bylo dokonce poznat kde stojí most nebo kostel, protože světla byla výš a nějak vždycky tvarovaná. Bohužel se to ale nedalo vyfotit, protože foťák bral jen černočernou tmu.
Ještě jsem zapomněla říct, že jsme každý dostali sluchátka (ty jsem tam na rozdíl od ostatního nechala), špunty do uší (které jsem si stejně chtěla v Čechách koupit, ale zapomněla jsem na to) a pak ještě klapky na oči. Ty byly nejlepší, fakt se s tím výborně spalo, až na to, že už mi praskla jedna gumička ze dvou. Ale to se přišije, to budu mít schválně na koleje na Mon a její každodenní ponocování, co se ta holka pořád učí, to nechápu.
Ve 2 hodiny českého času nás vzbudili snídaní, protože za hodinu už jsme měli přistávat. V letadle se spí asi jako v autobuse, tak jsem se donutila se posilnit, abych vydržela neprospat tu celý den. Gabka toho moc nesnědla, ale nechala mi svůj džus. Ona vůbec skoro nepila, doufám, že tady nevyschne. Já si radši vždycky řekla rovnou o 2 kelímky a stejně jsem to měla vypité hned.
Pak začaly turbulence. Ideální po snídani ve 2 ráno, to vám teda řeknu. Rychle jsem si vzala Kinedryl a naštěstí zabral, takže v pohodě. Pak přišlo klesání a kelímková léčba píchání v uších. No, musím říct, že to zabralo, aspoň trochu. Uši sice píchaly stejně, ale bylo to lepší než v Paříži. Taky jsem to trochu přehnala s vodou, takže na letiště jsem dosedla trochu jako vodník, to by člověk neřekl, kolik má kolem ucha mezírek.
Na letišti jsme s Gabkou prošly spletitými chodbami a já jen doufala, že se nebudem muset čínsky doptávat. Pak jsme musely na pasovou kontrolu. Já to měla v pochodě. Moje první odpověď v čínštině úředníkovi - Zhejiang Daxue. Pak se zeptal, co na té škole budu studovat a já koukala pěkně blbě, protože jsem mu nerozuměla. Tak on mi to zopakoval anglicky, já odpověděla, že čínštinu a zas koukal blbě on. Asi nechápal, že jedu studovat čínštinu, když mu nerozumím.
Gabka to měla horší. Má na pasu nějakou starší fotku a mezitím si celkem odbarvila vlasy a není si moc podobná, tak jim musela vysvětlovat, že to je peroxid. No, hlavně, že ji nakonec pustili.
Pak jsme šly pro kufry. Můj odjel, ale zase přijel a Gabka taky svůj našla, takže v pohodě. Pak mě přehlasovala, že si zajdem směnit peníze hned, a ne až venku před letištěm, jak jsem chtěla já. Tak jsme každá zaplatila 59 yuanů za směnu (jízdenka do Hangzhou mě stála 52), tak jestli chcete vědět, kolik je to korun, tak si to vynásobte 2,4, to by měl tak nějak být momentální kurz. Pak jsme zas musely projít rentgenem, ale žádný nůžky už nenašli a mohli vyrazit směr ven z letiště. Tam na nás už čekal moc milý český konzul, navíc v doprovodu čínského řidiče. Pánové byli moc milí, protože poté, co jsme jim zaplatili já lístek na vlak a Gabka letenku do Wuhanu, vzali nám kufry a táhli je místo nás. Bylo to fajn, nebýt toho, že jsem měla na zádech těžký batoh, v ruce noťas a v druhý Filutu. Vůbec jsem nevypadala jako ty malé děti, co proudily všude kolem. Gabku jsme pak převezli na terminál, odkud jí odlétal vlak do Wuhanu a my 3 ostatní jsme vyrazili autem na vlakové nádraží. Bylo to celkem daleko, ale bohužel jsem to nevěděla předem, tak jsem nespala. Je to docela záhul. Sedím tu od 11 místního času a jede mi to až v 15:45. Na letišti jsme vystupovali asi v 9, tedy ve 3 ráno českého času. Teď v létě je tu o 6 hodin víc, než máte v Čechách. V zimě to bude o 7.
Pořád tady hlásí rozhlas, ale povětšinou čínsky, takže stejně nic nevím. Má to jet za hodinu, tak doufám, že to poslední hlášení nebylo ještě pro mě. Šla jsem se zeptat jedné paní od místní dráhy, jestli mluví anglicky, ale když jsem na ni spustila English, tak se otočila na podpadku a zmizela, tak doufám, že mi to neujelo. Jinak celkem sranda, když ani neodpoví a zmizí, příště na ní spustím česky, jestli to bude mít stejný účinek:-)))
Taky už jsem zvádla svůj 1. nákup - koupila jsem si vodu za 3 yuany 550ml. Rekla jsem tuhle 1 vodu. A ona kolik vod?? Tak nevím, kde byla chyba, ale prodala mi ji, to bylo hlavní.
Jinak Shanghai jsem si moc neprohlédla, když už bylo něco vidět, tak to byly paneláky. První dojem?? Vlhko. Na letišti nás hned praštila do nosu voda. Úplně jak v sauně, ale prý je poslední týden příjemně zima, tak to není tak hrozné jako obvykle, no, uvidíme na jaře. Tady na nádraží to není poznat, protože Ćíňani jsou ulítlí na klimatizaci, takže tady máme příjemně chladno, ve vlaku to asi bude podobné.
Je tu free zóna internetu, ale chce to po mně nějakou registraci či co a já tomu ve znacích nerozumím, tak se radši už znova připojovat nebudu, protože nevím, jestli se to může.
Po tom dlouhém čekání tady, mě bude čekat celkem kraťoučká cesta do Hangzhou (1h 15min) a pak se uvidí. Na kolejích jsou do 17:00, ale to má být můj příjezd na nádraží. Jinak na koleje samozřejmě netrefím, tak budu tiše doufat, že taxikář bude vědět, kam jedeme.
Během dnešního pozorování jsem došla ke 2 závěrům
1) nejsou tu děti
- tedy jsou, ale není jich moc, politika 1 dítěte funguje asi dobře, prože jsem tu zatím viděla jen jednu holčičku s malým bráškou a jinak jsou prťata po jednom, ale je pravda, že tady je to hodně velké město, tak třeba bydlí někde opodál
2) není pravda, že jak Číňan vidí bělošku, je z ní celý pryč
−a pokud to náhodou je pravda, tak buď nejsem běloška, nebo aspoň ne ta pravá. Za celou dobu, co tu jsem, měl oslovit jeden kluk a ptal se, jak se hláskuje approximately. Když jsem se na něj otočila a zjistil, že jsem běloška, málem spadl ze sedátka, celkem vtipný. Nicméně jsem to zkontrovala se slovníkem a pak mu poradila, tak se na mě usmál a zas se otočil. Ve frontě na vodu mě všichni přeběhli, tak se budu muset naučit prodírat nebo nepít, uvidíme, co vyhraje. Když jsem se rozhlížela po jednom hlášení, jestli náhodou nemám už jít na vlak, nebo tak něco, tak pán, co seděl vedle mě, si rychle odsedl, asi abych se ho neptala...Jedinou kladnou reakci jsem zaznamenala, když jsem vytáhla znaky a začala si opakovat pár lekcí z prváku, to na mých papírech mohli všichni kolem oči nechat, ale aby se se mnou zapovídali, to ne.
Dneska je ten článek asi trochu delší, ale to dlouhé čekání po pár hodinách spánku mě tu celkem zmáhá, tak jsem se potřebovala nějak zabavit. Jen teď nevím, kdy se mi to podaří hodit na net, ale snad to bude brzo a v pohodě... Konzul říkal, že na maily nebývá problém, tak uvidíme, kdyžtak vám to budu posílat do Čech mailama a vy budete blogovat za mě.
 


Komentáře

1 teclá teclá | Web | 31. srpna 2008 v 17:52 | Reagovat

Jak jsem říkám, loučení nejhorší, a to už máš za sebou. Teď to bude jen lepší. Přečtení prvního tvého článku už mám za sebou, teď už to bude snad jen lepší (myslím tím kratší:-)). A když ne, tak já to přečtu taky, znáš mě:-)Napsala bych ti něco milého, ale cokoli milého ode mě by tě mohlo dost vykolejit;-)

2 Kobdoš Kobdoš | E-mail | 31. srpna 2008 v 18:25 | Reagovat

hehe já měl za to, že ten David je spíš brácha Gabky, rozhodně se k ní moc neměl. Pak jsme jeli s Martinem do Ikei a tu jeho dodávku naplnili až po střechu;)

3 Martinka Martinka | 31. srpna 2008 v 18:27 | Reagovat

Máš můj obdiv, Klárko, zvládla jsi všechno perfektně na jedničku, šikulka :) držím ti pěsti, ať ti to zatím tak pěkně vychází a už se těším na další mírně ulítlý a veselý článek :)

4 Maminka Maminka | E-mail | 31. srpna 2008 v 19:24 | Reagovat

Ahojda spisovatelko, než  se pustím do dalšího čtení, tak raději hned píšu. Martinovi jsem pozdrav vyřídila, jelikož miluje letadla, tak pár hodin na letišti pro  něj byly pohodově stráveným relaxačním časem, možná by jsi mu mohla poslat fotku nebo pohled s tématikou letectví nebo mu poradíš příští rok před jeho  cestou  do Číny. Jsi pašák holka....jsem nedoškavá, co  jsi psala dál...tak já jdu číst. Pá  Mamka

5 Maminka Maminka | E-mail | 31. srpna 2008 v 19:26 | Reagovat

..pardon já se spletla...tak prosím, zasedni  a piš...moc se těším na Tvé zprávy...teď je u tebe tichá noc..tak sladké  snění a zítra parádní  den a prima seznámení  se školou...M.

6 ctenarka ctenarka | 31. srpna 2008 v 23:55 | Reagovat

tak musim rict, ze me pri celym cteni clanku mrazilo, ja bych ani nemohla odletet, protoze jak mam nervy, tak muzu litat tak maximalne na zachod. Na to, ze jsi letela poprve a hned takhle daleko, jsi to zvladla vyborne! Tak preju hezky vykroceni do nove skoly a tesim se na dalsi cteni

7 Vaughn Blinn Vaughn Blinn | E-mail | Web | 12. září 2010 v 14:15 | Reagovat

Tak tohle je šílenej blog http://bit.ly/bLyH5t

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama