18. den (Po) - Probuzení, Kola, kola a zase ta kola, autobusák, svačina ze stánku, doprovod, bubble tea, Daisy

17. září 2008 v 1:35 | qlarinka |  Čína
S ohledem na náročný víkend jsem se rozhodla věnovat pondělí poklidným činnostem. Dlouho si pospat, dopsat blog, v klidu se připravit do školy...to byl můj plán.Samozřejmě to tak ale nedopadlo.

Vzbudila jsem se několikrát, ale vždycky jsem si řekla, že je ještě brzo na to, abych lezla z postele a zase jsem usnula. Najednou začal zvonit telefon. Koukám, kdo volá a on to Ondra. No, ještě že to nebyly holky, to by mohl být docela problém, kdyby z nějakého důvodu nestihly vlaky;)

Halóó, povídám do telefonu a nepoznávám svůj hlas. Jako bych prochlastala předešlou noc nebo jako bych trpěla zánětem hlasivek. Pak mi došlo, že jsem unavená a moje tělo mě jen varuje, abych trochu přemýšlela o tom, co dělám;)

Ondra se ptal, jestli se nechci přidat na cestu za splněním našeho snu. Totiž nákupu použitých ale pojízdných kol za babku;) No, kolo sháním už asi 2 týdny a pořád nic, tak proč by ne. Zeptala jsem se, jestli můžeme vzít s sebou Madeleine, která shání něco podobného, a prý není problém, takže paráda. Aspoň nás bude víc. Psala jsem ještě Thomasovi, ale bylo to takové komplikované, protože se mu porouchal internet a nějak mu to časově nevycházelo. Nakonec jsme se dohodli, že se s ním sejdemem na vlakovém nádraží.

Měli jsme ještě nějaké povinnosti, takže s Ondrou jsme se domluvili na 14:00 na zastávce. Byla jsem docela překvapená, že přišel sám, protože to telefonu mluvil v množném čísle. Ne, že by chtěl používat plural majestaticus (My, král Miroslav I.), ale kluci prý slibovali přijít taky, ale nakonec se rozhodli koupit si silniční kola s přehazovačkou. Každé přes 300Y. Jako by 1) měli zůstat v Číně déle než půl roku, 2) nevěděli, že se tu kola kradou jako u nás peníze.

My se ale rozhodli pro dobrodružnou výpravu. Nasedli jsme do autobusu a jeli až na konečnou. To tady znamená jet aspoň hodinu (zlatá Praha, a to pokaždé nadávám, že tam se jezdí všude dlouho). Na nádraží se k nám připojil Thomas a náš Čtyřlístek mohl vyrazit (já chci být Fifinka!!!). Netrvalo dlouho a zkušení Číňané nám začali nabízet svá krásná kola, jako nová - tak před rokem;) Cena se moc smlouvat nedala, protože jsme cizinci a necháme se snadno přesvědčit. To si aspoň mysleli oni. Madeleine má lepší spoken chinese (jako že lépe mluví čínsky), tak to vzala na sebe. Otočila se k odchodu, přehazovala své zrzavé kudrlinky, které jí leckteré Číňanky závidějí, a jen tak přes rameno pokřikovala, že 80Y hai xing (ještě bereme), 160Y bu xing (ani náhodou).

Nicméně nebylo nám to moc platné, pod 130Y jít nechtěli. To smlouvání je vůbec divná věc. Zkuste si představit přijít v Čechách někam do krámu s oblečením a říct jim, že to koupíte, ale leda tak za poloviční cenu. To vás tak možná vyhodí. Nebo že chcete hamburger, ale 30Kč je moc, že dáte 20Kč. To se asi taky moc nenajíte. Tady se bez toho ale člověk neobejde. Teda obejde, ale pak se mu všichni budou akorát smát, protože bude zbytečně rozhazovat peníze.

Nakonec jsme se rozhodli zahnout do jedné malé uličky. Stará Číňanka nám nabízela prý své vlastní kolo. Za 100Y, ale měla jen jedno a my byli 4. Prý další má doma, ale je to daleko. Přemýšlela jsem, že si kolo koupím, ale pak jsme pochopili, že policista stojící opodál se pomalu přibližuje. Evidentně jsme se ho nebáli jen my, ale i Číňanka. Thomas se rozhodl, že nervy spojené s nákupem kradených kol jsou pro něj příliš a vyrazil zpět do kampusu koupit si nové kolo, že staré už nechce. Smlouvat se tady může, prodávat nová kola se taky může, prodávat stará kola - to nevíme, ale prodávat kradená kola je určitě zakázáno. Asi proto se ten policista tvářil tak obezřetně. A pořád se přibližoval. Nakonec jsme se rozhodli, že je lepší být bez kola, než být bez kola a ještě k tomu ve vězení. Proto jsme vyrazili od železničního nádraží k autobusovému. Ondra pořád tvrdil, že tam by se taky někde mělo dát koupit kola.

Cestou jsme prošli několika tržnicemi a podivnými uličkami, teda ještě že jsme byli 3. V Číně je prý velmi bezpečno, ale já jsem se teda cítila spíš v nebezpečí, a ani to, že všude kolem byli policisté, nepomáhalo. Asi po půl hodině jsme dorazili na křižovatku před nádražím. Zeptali jsme se Číňanů na skůtrech, kde koupit stará kola. Bohužel nám řekli, že jediné místo, kde se tady dají koupit ojetinky, je na vlakáči. Tedy přesně tam, odkud jsme přišli.

Prohlídli jsme si aspoň obrovskou tržnici se vším možným. Rozkládala se v několika patrech staré budovy, asi jako továrna nebo nákupní centrum. Určitě by se tam daly pořídit nějaké parádní věci, ale po tom všem trmácení se nám ani moc nechtělo. Obzvlášť ne smlouvat.

Nakonec jsme se rozhodli vyrazit zpátky na kolej. Byla jsem docela vyhládlá, protože jsem neobědvala, tak jsme se rozhodli trochu občerstvit u stánku. Koupila jsem si slanou palačinku, ve které bylo zamotané takové smažené cosi, až na to smažené cosi vážně delikatesa. Madeleine si koupila takový jakoby knedlík, ale asi to bylo sladké, Ondra si pro změnu vybral hamburger - sladká houska s listem salátu a masem. Nic moc, ale usmlouval slevu 1Y. Já si ještě koupila mapu Hangzhou, konečně, teď jenom abych ji taky nosila s sebou. A podařilo se mi ji taky usmlouvat z 5Y na 4Y. Sice nic moc, ale dobrý začátek.

Našla jsem bus pro mě a pro Madeleine, abychom to neměli tak daleko, ale pak jsme zjistili, že během 10 minut tam žádné vozidlo Y5 nepřijelo. Ondra věděl o nějakém autobusu, co jede k zadní bráně kampusu, tak jsme se rozhodly jet s ním, že to odtud pak není daleko do Trust Martu, kde jsme si s Madeleine chtěly koupit pár věcí. Hledání zastávky nám zabralo nejméně půl hodiny. Další hodinu trvala cesta. Sportovní centrum U Žlutého draka jsme samozřejmě opět přejeli. Rozhodli jsme se tedy, že všichni vystoupíme na stejné zastávce a nakupování o den odložíme. Ondra vyrazil do bytu a my jsme se rozhodly ještě pro oběd v menze u Mezinárodní koleje. Bohužel tam bylo dost plno, tak jsme vyrazily jinam.

Náhodou jsme narazily na čínskou menzu, myslím na tu pro cizince, kam jsme se chystaly zajít někdy v blízké době. Vaří tam prý celkem dobře, levně a vidíte hotové talíře, takže jen ukážete, co vlastně chcete. Bohužel je na to potřeba speciální kartička s čipem, ale tu nám slečna odmítla prodat, že už zavírají (o půl sedmé!!!). Ať přijdeme zítra.

Vyšly jsme z menzy a přímo před námi opravna kol. Tam se dají sehnat starší kola, aspoň tedy někdy. Šly jsme se aspoň zeptat. Kola neměly, ale jeden Číňan se nám nabídl, že ví, kde kola koupit, tak že by nás tam druhý den vzal a pomohl nám i smlouvat. To jsme přece nemohly odmítnout. Byla to hrozná náhoda, ale jak to tak chodí, všechno zlé je k něčemu dobré.

Kdybych ráno Ondra nezavolal, kdybychom nebloudili tak dlouho po městě, kdyby přijel autobus Y5.... nepotkaly bychom tohoto pána. Takhle nám svitla aspoň malá naděje, že kola budou!!! Madeleine si s pánem ještě vyměnila telefonní čísla a mohly jsme vyrazit na kolej. Pěkně zvesela. V menze pod naší kolejí jsme si daly míchaná vajíčka s rajčaty, pak nějaký šílený houby (to se opravdu jíst nedalo) a rýži. Už si nedokážu představit míchaná vajíčka bez rýže, ale až uvidím chleba, tak to asi ráda zase vrátím do starých kolejí;)

Po večeři mě Madeleine pozvala na Bubble tea. Měla jsem ho poprvé, tak jsem se trochu bála, ale byla to mňamka. Je to vychlazený čaj s mlékem a dole jsou takové kuličky, jako želatina nebo tak něco, a to se jí. Prodává se to v kelímku s víčkem, jaké je třeba na jogurtech a s tlustým brčkem. Tím propíchnete víčko a pijete, brčko je tak tlusté, že jím můžete vyjíst i ty kuličky, vážně dobrota.

Rozhodly jsme se vyrazit do pelíšků, protože nás čekal první školní den, a to jsme nechtěly vypadat nevyspale. Čekalo nás však ještě překvapení. Madeleine odemkla dveře od svého pokoje a neskutečně zaječela. Na recepci jí totiž řekli, že by měla bydlet s Polkou, která přijede tak za měsíc, ale během dne přijela nějaká Australanka, kterou tam ubytovali místo té Polky. Madeleine otevřela dveře a příšerně se vyděsila, protože tam samozřejmě nikoho nečekala. Jinak naše nová sousedka je Australanka a začíná tu svůj druhý semestr, protože v Austrálii začíná školní rok v lednu a tudíž září je pro ně začátkem druhého pololetí.

Opět to byl náročný den, ale jestli nás zítra čekají první hodiny a pak ještě kupování kol, tak to bude možná ještě náročnější.
 


Komentáře

1 Maminka Maminka | E-mail | 17. září 2008 v 6:04 | Reagovat

Ahojda Klári, možná  je to hloupá rada, ale co brát smlouvání  jako  hru ??? Ode mne o sedí, že ?? Ale vážně..čínským lidem nepříjde, že  jde o něco  neobvyklého...jsem zvědavá , jak dopadnete s nákupem kol...ten človíček může prodávat taky kradená..na to ale nepříjdete...těšíms se, co  si obstaráš. Díky za řádky.

2 qlarinka qlarinka | 17. září 2008 v 7:29 | Reagovat

Hehe, hru!!! To je dobrý, dáme to pak dětem na táboře, kdo usmlouvá víc. A já už budu odolná, tak budou muset smlouvat ode mě;)

3 Maminka Maminka | E-mail | 17. září 2008 v 10:15 | Reagovat

už se těším, jak Tě k něčemu přesvědčuji či s Tebou  smlouvám...chacha...to si to užijem, ale víš kdo bude vítězit  - Lucie - ta umí  dát správnou odpověď ve správné chvíli.

Moc tě zdraví z Moravy a děkuji za přání  k svátku, poslala jsem i pusu, všichni se olíbali po telefonu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama