2.den - Down town, Carrefour, West lake

1. září 2008 v 18:19 | qlarinka |  Čína
Ráno jsme musely brzo vstávat, abychom stihly snídani, protože v menze pro zahraniční studenty mají ráno jen do 8:30. Sešli jsme se tam s 2 klukama z Německa, ale byli celkem fajn, protože se všichni 3 (i s Anni) snažili mluvit anglicky. K snídani jsem měla takovou jako by omeletu, za 1Y (2,3Kč) a džus za 4Y. To jsem ještě nevěděla, že v Číně musíte u sebe něco k pití snad opravdu pořád, protože žízeň je tu skutečně vděčná. Kluci se jmenujou Jann a Thomas a jsou kapku starší než my. Jann studuje normálně matematiku, Thomas sociologii a Anni fyziku. Loni v létě se potkali na intenzivním kurzu čínštiny a rozhodli se zkusit stipendium. Anni dostala plné (takže jí platí snad úplně všechno a peníze dostává od německé vlády i od Číňanů, kluci mají zaplacené jenom školné. Taky proto bydlí na mezinárodní koleji v kampusu, kde je všechno dražší. Je sice na pokoji každý sám i se sprchou a záchodem (Teclá, vím, že to není stylisticky správně, ale tohle spojení se mi líbilo), ale musí si za to taky parádně připlatit.

Dozvěděla jsem se od nich, že na rozřazovací testy jdeme 10. září a škola začíná až 16., proto se Thomas, který z nich má nejlepší čínštinu, protože měl i nějaké kurzy ve škole, rozhodl, že nebude ztrácet čas v Hangzhou, když tu pak bude tak dlouho studovat, ale že si udělá malý výlet do Xi´anu. Rukama, nohama se mu podařilo domluvit s vrátnicema (2 holčiny na vrátnici), aby mu poradily, kam jít pro letenku nebo pro jízdenku a pak nás všechny zpunktoval, abychom šli s ním.
Letenková kancelář měla být někde v "centru", takže to byl celkem dobrý nápad. Nejdřív jsme asi hodinu hledali zastávku autobusu K102 (K = má klimatizaci). Autobusy s tímto číslem kolem nás jezdily co chvíli, ale nikde nezastavovaly. Bloudili jsme ulicemi sem a tam, až jsme nakonec našli zastávku. Po chvíli přijel autobus, my nastoupili, každý hodil do kasičky své 2Y, posteskl si, že takovou cenu za autobus nemá doma, a jal se kochat krajinou, tedy spíš "mrakodrapy" všude kolem. Z Hradce jsme zvyklí jako na nejvyšší budovy na 12-ti patráky na Benešovce, a tyhle jsou mnohem mnohem vyšší. Na každé zastávce jsme znervózněli a zoufale se rozhlíželi, jestli už nemáme vystupovat.
Nakonec kluci nějak poznali zastávku Wulinmen, tak jsme vystoupili a pro změnu se zmateně rozhlíželi venku. Nakonec jsme někam zamířili, abychom po pár kilometrech zjistili, že sice zastávka byla správná, podle toho, co nám řekli vrátnice, ale že jsme měli jet ještě o 3 dál, protože ta ulice měla snad 5 km a ono to bylo až na druhé straně. Aspoň jsme se prošli a prohlídli si město (mrakodrapy, mrakodrapy a Číňany a mrakodrapy), které má co do počtu obyvatel stejně, jako kdybyste celé Slovensko přestěhovali do Prahy.
Nakonec jsme se nějak dostali tam, kam jsme potřebovali. Já ozkoušela přehršle čínských záchodů, ne proto, že bych měla střevní potíže, i když ty tu prý čekají na každého, ale proto, že jak je tu horko, musíte pořád pít, ale jak je vlhko, tak se nepotíte, takže musíte pořád. Aspoň u mě to tak je, takže jak někde vidím záchody, vždycky zadarmové, nebo někde v restauračce, tak tam hned pádím.
Thomas si zařídil letenku hned na druhý den, Jann se s námi rozloučil, že jede na letiště vyzvednout nějakou kamarádku, a my vyrazili na lov oběda. Nejdřív jsme šli do restaurace, kde jsem předtím navštívila "Turky", ale bylo tam menu jen v čínštině a na první den jsme se necítili tak odvážní, abychom jen zkusili ukázat. Bloudili jsme chvíli (hodinu) ulicemi, minuli asi 150 McDonaldů a KFC a tak, ale nic čínského. Nakonec nás zlákala celkem luxusní (na Čínu) restaurace s klimatizací. Bylo to fajn, dali jsme si každý své jídlo a společně chryzantémový čaj. Nejlepší na něm teda byla konvička, ale i tak byl dobrý.
Měla jsem nějakou směs, hrozně kořeněnou, ale Thomas si to se mnou vyměnil, takže jsem měla dobrotu (taky směs, vypadalo to úplně stejně, jen to moje se dalo jíst), a Anni si dala nějakou polévku či co, bylo toho asi pro 10 lidí, takže skoro všechno pak zas vrátila. Platila jsem asi 42Kč za jídlo a 20Kč za čaj. U ostatních to bylo podobné, takže na Čínu vážně celkem draho, ale na naše si myslím solidní. Pak jsme šli do banky a zeptat se na nějaké telefonní karty, mělo by to být něco jako karta do našeho automatu, ale dá se to použít i na placení v autobuse a tak. To byl trochu problém, takže začala moje první komunikace v čínštině, protože Thomas si sám nevěděl rady. Věděla jsem, jak se zeptat na telefonní kartu, ale oni pořád mysleli, že mluvít o simce, a tu jsme nechtěli dělat hned. Takže celkem sranda. Pak jsme se taky naučili, jak fungují čínké bankomaty. Teda oni se naučili a já vyzkoušela záchody v bance. Úplná fantazie - turecký záchod pro 2. Nemyslím pro 2, jako najednou, ale byly tam dveře, které ani pořádné nešly zavřít, pak díra, pak příčka asi do konce díry, ale ne dveře a za ní další díra. Celkem veselé, ale držela jsem si dveře a nikdo další nestihl přijít, takže pohoda.
Cestou jsme šli kolem spousty obchodů, ale protože všechno bylo na hlavních třídách, nezdálo se nám to zas až tak levné. Náhodou jsme potkali informace, kde naštěstí slečna uměla solidně anglicky, tak jsme jí vyvzpovídali, jak se dostaneme zpátky do kampusu a kdy je nejlepší velká vlna (v září je největší příliv a vlna z moře přijde až do Hangzhou, tak jsou oslavy a tak). A vůbec jsme se ptali na spoustu věcí.
Pak jsme se rozhodli zajít do Carrefouru, protože už to bylo blízko, obhlídnout, co za evropské jídlo se tam dá sehnat. Spíš jsem se rozhlížela, než že bych něco kupovala. Hlavně nás zajímalo, kolik stojí větrák, protože na pokoji se nám nezdála klimatizace (až později jsme zjistili, že je rozbitá). Mě taky zajímala žehlička, protože jsem tady na kolejích žádnou zatím nepotkala, ale to ještě počká, prát budem až ke konci týdne myslím.
Pak jsme si prohlíželi spoustu věcí, které u nás v supermarketech nejsou - hromady kol, kuřecí hlavy a pařáty, nohy od prasat, želvy a žáby v oddělení ryb a tak. Něco opravdu stálo za to. Jinak co se týče kosmetiky, tak tu měli dost levnou, ale nechtělo se mi s tím tahat. Přesvědčila jsem ostatní, abychom koupili pomelo, protože (ségra, budeš si muset přijet nakoupit) tady stojí kilo asi 3Kč. Koupili jsme ještě nějaké pití a s Anni jsme se rozhodly pro francouzskou bagetu a pro evropský tavený sýr, protože další den byla neděle a to jsme nechtěly tak brzo vstávat.
Venku jsme si chvíli odpočinuli na schodech, doporučuju tahat s sebou igelitku, pláštěnku, či podobnou vymoženost pokud máte bílé kraťasy, jako jsem měla já. Pak jsme se rozhodli dojít k Západnímu jezeru, které od nás bylo už asi jen 500m. Na místní poměry jsme ho našli celkem snadno. Je to tam krásné, jen jsem litovala, že je tu tolik smogu nebo mraků nebo co já vím, že není vidět slunce, myslím, že pod modrou oblohou to fakt musí být nádhera. Seděli jsme na lavičce, jedli pomelo a keksíky z Carru, koukali na vodu, sochu zlatého bůvola v ní, na most, stromy, pagodu a hory... prostě paráda. Hlavně ty hory všude okolo Hangzhou, bohužel je nevidíme přímo z pokoje, ale jsou vidět za kampusem cestou do školy, takže super.
Pak jsme zaběhli do restauračky, ale ne na večeři, ale na záchod, to byla paráda, evropské záchody, ale nechyběla úprava pro Číňany, vzadu na stěně mega zrcadlo a dveře z látky a korálků, takže nevím, kolik Číňanek ze mě mělo atrakci. Ještě, že jezdím na tábory, kde máme kadiboudy, tam koukáme do přírody a nezavíráme, já teda jak kdy, ale někteří jedinci nikdy, takže to pro mě není úplně nejhorší, pokud se můžu aspoň trochu zavřít...
Pak jsme se kousek prošli po cik cak mostu na jezeře. Dozvěděla jsem se, že jen zlí duchové mohou přes jezero přímou čarou, proto jsou mosty kdovíjak zakroucené a tak. Pak už jsme jen našli zastávku, směr jízdy (upozorňuju, že zastávky jsou jen ve znacích) a vydali se na kolej. Vystoupili jsme celkem daleko od koleje kluků, ale ještě dál od té naší. Bohužel jsme se ocitli na stejném místě, kde jsme ráno bloudili. Spousta autobusů, ale žádné zastávky. Došli jsme do menzy a tam už na nás čekal Jann i se svou kamarádkou Zinou, tou, kterou byl vyzvednout na letišti. Objednali jsme si z anglického menu, ale moje jídlo samozřejmě ten den nevařili, tak mi vybrali něco sami. Bohužel to bylo plné chilli papriček, ale kdyby tam nebyly, tak se to myslím i dalo jíst. Musela jsem je vybírat po jedné a zkuste si to s hůlkama. To mi připomíná, že se tu hůlkama jí opravdu všechno - snídaně oběd, večeře... Sranda celkem, ale člověk se rychle doučí, protože jinak bychom umřeli hlady.
Večeře pro mě znamenala jeden velký problém. 4 Němci a já jediná Češka, takže se všichni bavili v němčině a mně se najednou začalo stýskat, protože jsem neměla co dělat, na koho promluvit česky, nečekal mě net ani nic podobného... Brala jsem to statečně. Po jídle jsem se šla zeptat na vrátnici jejich koleje, jestli tam nejsou nějací Češi nebo Slováci (zkoušeli jste někdy vysvětlit Číňanům, že rozumíte plynně slovenky, i když nepromluvíte skoro ani slovo, protože to tak prostě je, když jste Čech, celkem sranda). Řekli mi, že Češi nejsou a nebudou a že o Slovácích nikdy nic neslyšeli. Mezitím tam přišli nějací další Němci a to už moje nervy teda opravdu nezvládli. Nikdo, s kým bych mohla být ve spojení, kdyby se skutečně něco stalo a kolem 10 Němců, kteří se výborně bavili. Zina se mi pak moc omlouvala, že je kdyžtak musím zarazit, když na mě "zapomenou", ale já je chápu, myslím, že kdyby tu byli další Češi, že bych se s nimi taky občas chtěla bavit česky a ne jen anglicky.
Pak jsem si vzpomněla, že vrátnice říkala něco o budově 31, tak jsem se tam šla zeptat, a světe div se - Slováky sice nevedou, ale jeden čech bydlí v pokoji 304 a jeden další je na seznamu, ale zatím nepřijel. To ale nevadí, jsou, nebo aspoň možná budou, takže jsem se hned uklidnila. No, hned ne, ale bylo to lepší. Anni hned chtěla vyrazit nahoru, ale já nechtěla dělat hned tak pěkný ubrečený dojem hned napoprvé, tak jsem to radši odložila. Takhle aspoň budu mít naději, že tu Češi jsou...
Pak už jsme vyrazily na kolej a já se pořád uklidňovala, že už v tomhle mega městě nejsem jediná Češka. Na kolejích jsme si dali sprchu, chvíli povídaly a tak. Pak jsem ještě volala s mamkou, no, hádejte, jak to dopadlo, ale uklidnila jsem se celkem brzo, tak jsem mohla jít i docela bez problémů spát. Druhý den, a hned tak náročný, za mnou, jestli to tak půjde dál, tak to uteče jako voda... Bojím se třeba takových Vánoc, že tu budu sama, ale na druhou stranu by nás tu mělo zůstat tolik, že to možná bude celkem sranda...
Jinak na závěr bych chtěla napsat, že se moc omlouvám, pokud se vám občas bude zdát text "poangličtěný", ale má celodenní komunikace spočívá v angličtině a nějaké té čínštině, takže překládat slova jako full-schollar ship, self-supporting students nebo international dormitory je trošku složitý, nemyslím proto, že bych nevěděla české ekvivalenty, ale tady je nepotřebuju, protože tomu říkáme v angličtině, takže pro mě to prostě není kolej pro cizince ale international dormitory, tak kdyžtak pardon;)
A ještě k té angličtině, v pátek to byl trochu problém, ale v sobotu jsme už celkem pokecali a dneska (píšu to v pondělí zpětně, jsem stála sama v obchoďáku a polohlasem si říkala Where to go for mléko, takže myslím, že moje angličtina, tedy co do rychlosti mluvení a přemýšlení, se hodně zlepší, protože už si v ní přemýšlím i sama pro sebe;)
Tak se mějtea piště, já jdu chrupat, už mám skoro půlnoc...
 


Komentáře

1 Maminka Maminka | E-mail | 1. září 2008 v 23:32 | Reagovat

Ahoj vyspinkaný pisale, u nás bude půlnoc za chvíli. Lucka vedla klábosí  s Šambicí, přijela z Budějek studovat  do Hradce na peďáku,zítra má zápis, pak se tu stavil Lukas, trošku jsme popovídali o všem možném. čeká nás druhý rok hodin Tai, tak jsme chtěli probrat, co a jak a nakonec jsme plkali ovšem možném. taky jsme se koukli na pokračování House ( je drzejší než dřív). Zítra  vyzkoušíme Tvoji  adresu, uvidíš zda Ti písmo dorazí a za jak dlouho. Jaké to je procházet  se pod mrakodrapy ?? Jsi odvážná, smekám před Tebou. Nafotila jsi, prosím, obrázky ?? Těším se na ně,...no ano jsem zvědavá, vždyť se už nějaký ten pátek známe. vypadá to, že budeš postrádat mluvenou  češtinu,...škoda, že neexistuje způsob jak doma  namluvit pohádku nebo nějakou knížku  na CD. Určitě bys jich měla za chvíli spoustu, ale třeba se najde chytrá hlavička, která poradí jak na to. Hodina pokročila a víčka těžknou. Takže si přeji dobrou noc a Tobě ještě jednou dobré ráno. Mamka

2 Mili Mili | E-mail | 4. září 2008 v 12:38 | Reagovat

Když si povídáš sama pro sebe anglicky, znamená to, že jsi na dobré cestě. Znám to u sebe, kdzž tak přemýšlím, strácí se komunikační problémz. Až si budeš říkat v sepermarketu Mléko zai nar, bude aj čínština úplně v pohodě:)

Seš statečná a věřím, že to všechno v pohodě zvládneš. Piš, je to jak dobrodružný román na pokračování:) Přeju hodně štěstí. Díky těmhlě komentářům se těším na svůj pobyt v Číně:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama