29. den (Pá) - Sprint, Procházkou, Meny a chleba, Saša a Němci, Byron nerad chodí, Fang Laoshi, Prospané odpoledne, Rodinné příběhy

27. září 2008 v 8:19 | qlarinka |  Čína
Ráno jsem si pěkně pochutnávala na chlebu s máslem a sýrem. Není to sice český chleba ani český sýr, ale jíst se to dá a rozhodně se to podobá mému obvyklému jídlu víc, než místní snídaně.

Baštím si takhle chlebík a najednou se mi z útrob ozve: Jdu ven, dělej si co chceš, ale teď je můj čas! Asi vteřina na rozmyšlenou a už si to sprintuju na místnost s bílou keramikou. Sednu si, mám radost, že jsem doběhla včas a.... nic. No nenaštvalo by vás to??? Letíte po chodbě, div se nepřizabjete, abyste to stihli a pak nic...
Kdyby vás zajímalo, jestli v Číně trpím na průjmy, tak vám mohu říct, že tak částečně. Kolikrát se nedočkám pevného skupenství, ale zas že bych nestíhala doběhnout, to ne. Každopádně na to mám vlastní recept. Dělám jako že nic, jím všechno (i to, co bych doma nepozřela, třeba houby) a do druhého dne je to v pohodě.
Do školy jsme vyrazily s Naiste a Sašou procházkou. Anni šla s námi, aby ve škole řekla, že musí na další infuze do nemocnice. Z nepochopitelných důvodů jí dávají do krve i Vitamín C, i když by ho mohla v tabletkách... ale nevím, třeba se to nějak liší. Cesta rychle utekla, ale čas bych bohužel rychlejší, takže jsem zas přišla pozdě. I když jen o minutku. Asi budu muset chodit na 7:55. Nebo si konečně pořešit to porouchané kolo.
Přestávku jsme strávili na chodbě a vyptávali se Menyho na jeho chleba. Poté, co strávil noc v nemocnici kvůli tomu, že zvracel krev, musí držet dietu, takže jí jenom chleba a rýži. Asi bych umřela hlady. Bylo mu ale vážně pěkně zle, takže se solidně bojí jíst cokoli jiného, aby se to neopakovalo. Zas na druhou stranu se ho můžeme zeptat, kde mají nejlepší chleba a kolik stojí, protože po těch pár dnech už začíná být expert.
Po čtení jsem se před školou sešli skoro v plném kolejním složení, ale ostatním nechutná jídlo v menze a já zas odmítám platit za restaurace, takže jsme se nakonec rozdělili. Přidali se ke mně ještě Byron, Saša a její německý spolužák, takže jsme byli v takovém pěkném slovansko-germánském seskupení. Nakonec se k nám přidal ještě zrzek Maxim z Belgie, aby přispěl svou trochou trochou románské krve. Saša vybrala jídla podle obrázků a musím říct, že se jí to povedlo. Krevetky, míchaná vajíčka, brambory, řízečky a sojové klíčky. Asi s nimi půjdu zas, fakt to bylo výborné, a na každého jen 6,5 Y (asi 16Kč).
Sašin Němec se vydal na pokoj a Maxim na policii, nebojte, jel si jen zařídit povolení k pobytu, takže na cestu na kolej jsme zůstali ve třech. Byron měl kolo, ale stejně šel s námi pěšky. Aby to ale nevypadalo, že se kvůli nám jen tak podřídí, celou dobu remcal, že ho zdržujeme, ale přitom byl rád, že nemusí jít sám.
Anni vypadala trochu líp než ráno, ale teda žádná sranda, skelné oči má pořád. Rozhodla jsem se pro radikální krok - navštívit Fang Laoshi (učitelku), abychom se zeptaly, jestli nám může vrátit těch 50Y, které jsme musely zaplatit za říjnové připojení k internetu, i když školní internet jsme používaly sotva týden. Anni se připojila a s potvrzeními v ruce jsme se vydaly dolů. Za chvíli k nám přišel pán, co bychom chtěly. Bohužel mi odpověděl, že Fang Laoshi už u nás nepracuje. To nám bylo celkem divné, protože každému říkala, jak za ní můžeme kdykoliv přijít, ale když se pak pán nabídl, že nám může pomoct on, ani nám to tak nevadilo.
Z pána se vyklubal učitel Čao (i když se sám představil jako Cao - oni to tady moc neřeší) a náhradník Fang laoshi, takže super. Anglicky uměl jen čísla a já si po dlouhé době mohla vyzkoušet trochu té čínštiny v praxi. Poslal nás do knihovny, řekl, že tam můžem hned, nebo v sobotu nebo v neděli (jak jsou příští týden prázdniny, tak víkend je normálně jako pracovní dny, do školy taky jdeme), co jim máme říct a že jsou to dveře 609.
Já bych tam vyrazila hned, ale Anni marodná to odmítla, takže jsme to odložili na sobotu.
Cestou do pokoje jsem ještě zaklepala na Róba, chtěla jsem se zeptat, jestli nevymysleli nějaký ten výlet, protože já jsem kvůli tomu Anninýmu marodění ani neměla čas cokoli hledat. Myslela jsem, že ho snad zastřelím, když mi řekl, že si zařídil nějaké lekce čínského (kick) boxu nebo co a tudíž bude rád, když se během toho týdne bude moct koncentrovat a... no prostě že nikam nejede a že jeho spolubydlící si už něco zařídil sám. Proboha to by byl takovej problém vyjít to jedno patro po schodech, zaklepat mi na dveře a říct, že nakonec nikam nejede??? Musela jsem si pro to přijít sama, fakt bomba, hlavně, že jsem s ním počítala, takže teď mám 2 dny na to, abych něco vymyslela. Kdybych to věděla dřív, tak jsem se mohla domluvit s někým jiným, protože spousta lidí má svoje plány, tak stačilo říct a mohla jsem se přidat, ale teď už je pozdě....
Anni mi aspoň nabídla, že když jí bude dobře, chce jet na konci příštího týdne do Šanghaje, tak že se můžu přidat. Nakonec jsem psala ještě Thomasovi a ten se chystá na Putong shan a zatím jede sám, tak že se můžu přidat. Radši bych jela s více lidma, ale lepší něco než nic... Taky je hloupé, že v tom týdnu bude všude draho, protože prázdniny a tak... No, uvidíme, snad se to nějak vyvrbí, nechci tady sedět celý týden na zadku a nevytáhnout paty...
Pak jsem se vrhla na úkoly a Anni usnula. Měla jsem už hrozný hlad, tak jsem pořád ujídala sušenky a snědla si i granátové jablíčko, ale spolubydla pořád a pořád spala. Nechtěla jsem ji budit, ale ani odejít na večeři bez ní. Nakonec se vzbudila s tím, že nemá hlad. To mi udělala velkou radost. Dohodly jsme se ale, že půjdeme do jídelny spolu a dáme si napůl míchaná vajíčka a každá rýži, protože ona měla hlad jen málo a já zase byla zaplácaná sušenkama. Ukázalo se to jako dobrý nápad a míchaná vajíčka jsou fajn;)
Po večeři jsme si vyprávěli rodinné příbehy z lékařského prostředí, tak to byla celkem sranda. Zkuste si někdy vyprávět o příznacích laryngitidy v angličtině. Nebo o mononukleóze, která se anglicky řekne kissing disease (líbací nemoc). Večer mi pak volali z domu a konečně jsem mohla přes kameru vidět, jak mi přestavěli "pokojík". Docela to jde, vypadá to, že je pokoj větší, jen nevím, jak se mi tam bude spát;) Taky jsem viděla, jak Lasík vrtí ocasem a jak vyrostl sousedovic Honzík, za chvíli už budou běhat spolu.
Hovor se přerušil, když holky vrazily malého Honzíka Jirkovi. Naštěstí i s kočárkem, takže měl jen vozit tam a zpátky, aby prcek usnul. Kdybyste viděli, jak se tvářil, Jirka, ne Honzík, tomu to bylo fuk :-D
Příště holt musíte volat dřív, když tady mám 11 večer, tak radši vypínám zvuk, protože přeci jen jsme na pokoji 2 a aspoň těch 8 hodin by člověk měl mít na klidný spaní. Obzvlášť, když marodí, jako teď Anni.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama