3. den (Ne) - Sportovní centrum, Trust Mart, Net kafé

2. září 2008 v 13:21 | qlarinka |  Čína
V neděli jsme si trochu přivstaly. Tedy aspoň já, protože Anni chtěla dělat po ránu asi milión věcí a s ostatními Němci jsme se měli sejít v 11. Nasnídaly jsme se bagetou se sýrem. Úplně evropské to nebylo, ale aspoň nebyla bageta sladká a sýr nejedlý, takže fajn. Dokonce nám každé zbyla půlka na večeři.

Pak jsme musela hrozně spěchat, abych stíhala, ale nakonec začalo pršet, a to celkem festovně, tak jsme si řekly, že ještě chvíli počkáme. Když už jen mrholilo, vydaly jsme se na cestu, aby na nás ostatní nemusely tak dlouho čekat. Samozřejmě, že hned první kývací dlaždička byla moje, takže jsem byla celá zacákaná. Naštěstí tu bylo i přes ten déšť pořád dost teplo, takže jsem měla špinavé jen nohy a ne nohavice, protože jsem byla v kraťasech.
U Mezinárodní koleje jsme potkali Thomase, který byl venku zkoušet, jestli unese svůj obrovský batoh, který si sbalil na výlet do Xiamenu. Pak přišel i Jann a domluvili jsme se, že bychom chtěli navštívit sportovní centrum a zeptat se, co se tady všechno dá dělat. Thomas se rozhodl jít bez batohu a potom se proběhnout zpátky na kolej, aby mu neuletělo letadlo.
Vyrazili jsme a věřili svým vlastním schopnostem, protože když se Číňana zeptáte na cestu, vždycky vám řekne, že musíte jít tam a tam a určitě to najdete, ale nakonec zjistíte, že to mělo být úplně na druhé straně. Holt, snaží se vám pomoci, i když netuší... Dračí sportovní centrum, nebo sportovní centrum u Draka, jak chcete, je taková velká koule, nevím jak jinak to popsat, která má spoustu vchodů a nápisů, kterým asi nikdo nerozumí. Podařilo se nám najít vchod, ale vevnitř bylo napsáno, že je to budova pro udržování kondice seniorů.
Tak jsme se vydali dál, ale protože začalo pršet snad ještě víc než ráno, a moje kapuce se ukázala menší než má hlava, museli jsme najít místo, kde bychom to mohli přečkat. Objevili jsme nějaké informační centrum, tak jsme doufali, že tam dostaneme nějaké informace a tipy, kam bychom mohli na výlet, ale samozřejmě, že v kanceláři pro turisty mluvili jen čínsky, tak jsme moc nepochodili.
Já nezapomněla navštívit veřejné záchody. To byla zas jednou sranda. Záchody byly normálně ve zděné budově, ale pak ty jednotlivé díry v zemi byly ochraničené jen takovými stěnami asi mně po krk. Tak jsem tam zapadla a skrčila se, aby na mě nebylo vidět. Pak jsem se teda zas narovnala a zjistila, že Číňanky u toho normálně stojí, jako chlapi. No, nevím, jestli jsem se víc chtěla smát já jim, nebo ony mně, tak jsem radši rychle vypadla.
Když už jsme u těch záchodů, tak jsem pořád nepřišla na to, jestli tady skutečně hážou použitý toaleťák do koše na odpadky a ne do té díry. Koše jsou totiž pořád plné útržků toaleťáku, ale nikdo nám k tomu nic neřekl, tak těžko říct. Ale je to docela sranda... Řešily jsme to s holkama, ale nevíme ani jedna...
Z informačního centra jsme přeběhli do prostor místního bazénu, kde jsme se celkem dobře bavili při zkoumání cen. Od 6:00 do 7:40 jedna cena, pak od 8:00 do 10:40 druhá a tak pořád dál, tak nevíme, jestli vždycky otvírají jen na 1hod 40 min, nebo jestli máme chodit v těch mezerách a budem to mít zadarmo...
Pak jsme chtěli najít nějaký supermarket, o kterém psali ve školní brožuře pro cizince (kterou jsem nedostala, tak asi vypadám dostatečně čínsky). Docela jsem se tam těšila, protože jsem chtěla porovnat ceny a tak. Cestou jsme však narazili na China Mobile, tak jsme se rozhodli zkusit štěstí a poptat se na simky.
No, já a Thomas celkem zvládáme základní komunikaci (dobrý den, na shledanou, ještě jednu misku rýže prosím...), Anni a Jann mají jen po 3 týdenním kurzu, takže slovíčka jako sim karta, tarif, SMS, přimout hovor apod. nám nedělala vůbec žádné problémy.
Naštěstí se nás hned u vchodu ujal jeden brigádník, který říkal, že umí anglicky, tak jsme se přestali bát. Strach se bohužel vrátil za 2 minuty, kdy jsme zjistili, že naše znalosti čínštiny jsou o moc lepší, než jeho znalost angličtiny. Takže celkem vtipný.
Nakonec jsme zjistili, že musíme přijít s čínským studentským průkazem, ten mi však měli dát až v pondělí, tak jsme všechnu ouředničinu odložili na později. Pokud vás zaráží, že jsme tam byli v neděli, tak vás mohu uklidnit, že tady se pracuje pořád. tedy v noci ne, ale na víkendy tady hraje jen škola a možná nějaké úřady, ale rozhodně né obchody. Z obchodu jsem odcházela s několika letáky v čínštině, kde jsem měla dopsáno, kolik stojí hovory a SMSky do Evropy a tak. Zjistit to bylo vážně celkem zajímavé, ale nakonec se povedlo. V pondělí jsme se ještě chtěli zeptat ve škole na tzv. short number, neboli krátké číslo. Může ho získat každý student na základě studentského průkazu a pak má 500min volání na jiná short number zdarma. V obchodě nám řekli, že musíme nejdřív do školy, tam jsme ale mohli až v pondělí, tak jsme se místo toho vydali do obchoďáku.
Samozřejmě jsme neznali cestu, ale náš milý skoro anglicky mluvící prodavač se nabídl, že nás tam doprovodí. Když jsme vešli do obchodu, začali jsme se docela bát, že už ás nikdy neopustí, ale nakonec se rozhodl, že už je čas vrátit se do práce. My se rozloučili s Thomasem, který se chtěl vrátit na kolej pro věci a vyrazit na letiště, a vyrazili jsme do ruchu velkoobchoďáku. Byla to docela sranda - želvy a žáby, kola, skůtry, textil... Vážně úplně všechno a obrovské prostory...
Pak na nás přišel hlad, tak jsme šli zaplatit a vydali se hledat něco k snědku. Nechtělo se nám na jiné než čínské jídlo, na to bude ještě čas, takže jsme minuli mekáč a korejskou i japonskou restauraci. Pak jsme zkusili jednu čínskou, ale tam zas neměli obrázky ani anglické menu, což mně by ani tak nevadilo, ale ostatním se to nezdálo, že chtějí radši vědět předem, co budou jíst. Pak jsme viděli několik čínských restaurací, ale byly to z takových těch lepších a za to se nám nechtělo utrácet.
Nakonec jsme zamířili do obyčejného bufetu. Dalo to trochu zabrat, hlavně těm pracovnicím, protože obrázky na které jsme ukazovali, byly zvenku, tak pořád musely přeskakovat pult, protože tam měli jenom vchodem někam dozadu do skladu a ne ven. Nakonec jsem si vzala takové dvě masové koule, nějakou zeleninu a rýži, které bylo asi tak na týden pro jednoho. Jann si dal něco podobného, jen místo masových koulí měl kousek masa a Anni se rozhodla, že si k obědu s ní pomeranč, který si koupila v obchodě.
Pak jsme se vydali s krabičkami, ve kterých bylo jídlo, ven, že si to sníme na lavičce. Do minuty u nás byla stará žebračka, takových je tu všude plno a jsou strašně otravní a neodbytní (žebráci i žebračky), a už se snažila. Strčila Anni ruku s takovou ušmudlanou krabičkou až skoro pod nos a pořád mlela něco, z čeho jsme vyrozuměli, že když jí něco dáme, tak že naši rodiče se budou mít dobře a tak. Tak se vám teda omlouvám, rodičové moji, jestli se budete mít špatně, tak je to asi moje chyba, protože jsem jí nic nedala. Přemýšlela jsem, že bych jí tam chrstla půlku té rýže, protože jí opravdu bylo moc, ale nevěděla jsem, co by na to řekla (žebračka, ne rýže). Nakonec jsme se zvedli a s rozjedeným jídlem v ruce si šli sednout o kus dál na mokré schody. Tam už za námi naštěstí nepřišla.
Pak jsme se takovou dlouhou cestou vydali zpátky na koleje. Potřebovali jsme se na něco zeptat, tam jsme šli o patro níž zaklepat na kluky, které Anni potkala první večer. Jsou to Australan Josh a Dán Casper. Domluvili jsme se na společnou večeři o den později a vyzjistili něco o wifi spojení na net, které už si stihli zařídit. Australan totiž žil nějakou dobu v Číně, když byl malej, a Dán taky umí dost slušně čínsky... Kam se na ně hrabu.
Pak už byl skoro čas jít zas na hlavní kolej, cestou jsme zbaštili bagetu a sýr a stavili se na koleji toho druhého Čecha, který tam však opět nebyl (poprvé jsem to zkoušela ráno). Pak jsme vyzvedli Janna a šli společně do internetové kavárny. Rozdělili jsme se o jednu hodinu, protože jsme jen chtěli zkontrolovat maily a ne tam hodiny vysedávat a hrát hry nebo se dívat na filmy, jako to dělají Číňani. Hodina v kavárně stojí 3Y, takže úplná paráda. Nejhorší tam bylo to čekání, protože Jann šel první a pak šla Anni a Jann řekl, že už tam nemá proč čekat, když stejně bydlíme jinde, tak se vydal na kolej a já tam 20 min seděla a koukala na to, jak Číňani kouří v nekuřácké net kavárně (tedy spíš jen neťárně, kafe tam neměli), plivou okolo sebe a papírky pohazují po zemi. To je vážně celkem nechutný, ale tady jim to nepřijde a majitelé obchodů (nebo tak někdo) prostě vždycky přijdou a všechno uklidí. Zkontrolovala jsem maily a s nadšením zjistila, že mi na rozdíl od Němců funguje blog, protože .cz koncovky asi nemají takové problémy.
Pak jsme se vydaly na kolej a seznámily se z novými sousedkama z Litvy. Jejich jména jsem absolutně neschopná opakovat, tak doufám, že to nebudu moc potřebovat. Řekly nám, že kluci zdola jim dali heslo na wifi, aby to mohli používat dokud nebudou mít vlastní net. Holky byly tak hodné, že nám to heslo daly taky, takže teď jsme na jednom připojení v 6 lidech, ale funguje to celkem bez problémů, jen je znát, že je tu menší signál, než mají kluci dole. Akorát my jsme neřekly klukům, že máme heslo taky, ale to nevadí, snad...
Pak jsem seděla do večera u netu. Taky mi volal Jirka z mámina telefonu (máme to nějak levnější nebo co), tak jsem se zas rozbrečela. Kdybych s ním nemluvila naživo, bylo by to asi v pohodě, ale poté, co jsme spolu strávili skoro celé léto, je pro mě teď pořád nepředstavitelné, že bysme se měli takovou dobu nevidět... Doufám, že se to nějak vyřeší, pořád na to spoléhám... Naštěstí mi vyprávěl o tom, jak máme u nás doma předělaný obývák a co jim roste na zahradě, tak to bylo dobrý. Kamarádka mi vyprávěla, že jí přítel pořád jen říkal, jak je mu smutno, když takhle odjela na 1 semestr, a že po 3 týdnech už toho měla úplně plné zuby. Takhle se můžu ptát, jestli už se rozkořenily ibišky a to je mnohem zajímavější.
Pak jsem hodila na blog první články a začala psát dál, až mě to nakonec unavilo a šla jsem spát. Další den za mnou...
 


Komentáře

1 Maminka Maminka | E-mail | 2. září 2008 v 13:39 | Reagovat

..děkuju za příjemné zastavení v pracovním dnu, pobavila jsi mne, v těch řádcích tě poznávám, ...jo  a na terase dozrály další rajčátka..taky jsem schopný mičurin...Hezký podvečer a dobrou chuť k večeři

2 Mííra Mííra | E-mail | 2. září 2008 v 13:58 | Reagovat

... je skvělé, že si umíš ve všem najít legrační pointu...  

    zastavení s Tebou je moc prima. Trochu už se v práci diví proč pořád civím na ty modré popsané stránky.  Asi se ozvou ostatní z JUTAfanClubu  pa

3 qlarinka qlarinka | 2. září 2008 v 15:42 | Reagovat

juhůůůůůůůů, tak to se budu těšit, a koukejte taky napsat, jak se máte vy, pracanti, a bacha na šéfa, abyste všichni nemuseli nadělávat pročtený čas;)

4 čtenarka čtenarka | 2. září 2008 v 20:22 | Reagovat

My se teda osobne nezname :), i kdyz jsme obe hradecacky, ale taky ty "modre" stranky hltam kazdy den a jsem zvedava, co noveho jsi tam poznala a zvladla. A opravdu bych smekla klobouk, kdybych nejaky mela :). Ted ti hlavne preju aby ti dva cesi byli fajn a mela jsi s kym popovidat svym rodnym jazykem.

Na tohle vsechno budes urcite jednou hrozne moc rada vzpominat, jen to ted neni jednoduche, kdyz si to vsechno vybojovat. At se ti tam libi a utika ti to a brzy nas zas informuj :)!!

5 tovarnik tovarnik | 4. září 2008 v 13:09 | Reagovat

Toaleťáky patří do koše! Ale už!

Zdravím na kolej u hlavní brány.

Tomáš

P.S. Jsem taky v Hangzhou. Kdyžtak se ozvi, můžeme zajít na oběd nebo tak. Tuomasi, 15990121637

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama