34. den (St) - Naměkko, Státní svátek, Fotky, Dekorování, Procházka po kampusu, Africká večeře, Film, Rychlé rozhodnutí

3. října 2008 v 16:51 | qlarinka |  Čína
Státní svátek jsem chtěla jako obvykle zahájit snídaní, u které si místo novin přečtu novinky z internetu. Když jsem totiž nahodila ICQ, vyskočila na mě tahle zpráva:


Terka
ahojda jen tě chci pozdravit do nejlidnatější země světa. čtu tvůj blog ( je to dost dobrej relax) a koukám i na fotky- kvůli tomu chce jet Pepča až bude velkej do školy do chorvatska :o) a taky ti vzkazuje že máš fotit víc čínskejch reklam to abys věděla že naše famílie je v obraze :o)
PS: mamina má dokonce nějakýho číňana známýho tam jak seš ty :o) tolik o tom jak je ten svět malej

Udělalo mi to hroznou radost, úplně mi to vrhklo slzičky do očí;) Terky bráška Pepča je autista a na gymplu jsem ho někdy chodila s Terkou vyzvedávat do školy. Když si vzpomenu, jak se ty první roky rozčilovat, když mu Terka nechtěla vzít batoh nebo když třeba nejel autobus. A teď si jezdí po městě sám, nakupuje a plánuje školu v Chorvatsku. To je naprosto úžasný. Pepčo, slibuju, že nafotím reklamy a udělám s nimi album speciálně pro tebe;) Ale na oplátku pak budu chtít fotky z Chorvatska, jo;)



Po snídani jsme vyrazily pro fotky. Povedly se a ještě jsme k nim dostaly album s Mickey Mousem. Nemohly jsme se dohodnout, kdo si ho vezme, tak ho nakonec má u sebe Anni a slíbila mi ho dát k narozeninám. Tak uvidíme. Cestou jsem si ještě v supermarketu koupila jeden balicí papír a pak mohla výzdoba začít. Anni věřila špendlíkům, já lepicí pásce. Nicméně výsledek se dostavil a hned to tu máme útulnější, však posuďte sami fotky jsou na picase;)

Původně jsme chtěli hromadně vyrazit na státní svátek do města, ale taxikář nám o den dřív řekl, že se nebude nikde dít nic převratného, takže jsme narychlo vymýšleli náhradní plány. Nakonec jsme s Anni strávily odpoledne velmi užitečnou činností, a to psaním pohledů. Teď ještě zbývá zajít na poštu a za měsíc se můžete těšit. Možná dřív, to ještě nevíme, jak dlouho to trvá z Číny do Čech.

V podvečer jsem přesvědčila ještě Živile a Noémi, že bychom taky měly trochu pobýt na čerstvém vzduchu, a vyrazily jsme na prohlídku kampusu. Perfektně známe pravou část, ale v levé jsme ještě nebyly. Objevily jsme parčíky, zeleň, budovy chemie, informatiky a žurnalistiky, biochemie a medicíny... No, spousta toho bylo. Pak jsme taky blbly na schodech, ale jak se smrákalo, tak z toho bohužel nemám žádné pěkné fotky.

Shodly jsme se s Anni, že Noémi má trochu vlastní svět a hodně přísná kritéria na chování, a to nejen svoje, ale i ostatních. Je tak nějak málo tolerantní, nebo možná tolerantní je, ale ne na lidi ve svém blízkém okolí. Někdy je s ní fajn, ale někdy zas člověku jde hlava kolem, z toho jejího povídání... (ale to tak má asi každý), proto nám ani moc nevadilo, že se holky rozhodly ještě posedět na lavičce, místo toho, aby šly s námi zpátky na kolej.

Přesně v 19:00 zaklepal Francois z Toga a mohli jsme vyrazit na večeři, na kterou nás pozval. Šlo se do restaurace kousek od Mezinárodních kolejí. Francois nás nevaroval, že rybí polévka, kterou tam zbožňuje, je v tak obrovském hrnci, že bych to měla na týden 3 x denně, takže jsem si k tomu objednali ještě i pár jiných ňaminek. Třeba mou oblíbenou dýni ve žloutku, musím z nich nějak vymámit recept.


Ta polévka byla stejně nejlepší, ale neskutečně pálivá, a to jsme jim řekli, že pálivou nechceme. Mě z toho pálila pusa a Francois říkal, že to vůbec pálivé není. V Africe totiž pálí všechna jídla, jsou na to zvyklí, ale já holt zvyklá nejsem. Rybí polévka tady neznamená takovou tu šlichtu, co se děláv Čechách a já ji ani nemohu cítit, ale je to polévka, ve které jsou kousky ryby, dokonce nám to i vykostili, a pak zelenina a nudle a vůbec všelicos. Až na tu pálivost delikatesa.

Po večeři jsme byly domluvené s Manym, který opět strávil noc v nemocnici, protože se mu vrátili žaludeční potíže (nejspíš má žaludeční vřed, aspoň už víme, o co jde), že si za námi přijde trochu spravit náladu a kouknem na film. Příšel i se svým Izraelským kamarádem a koukali jsme na Kungfu Pandu. Uprostřed filmu najednou klepy klep a Byron s Tamar, že se jdou loučit, že vyrážejí ještě s Cobusem, Pablem, Angelou a Johannesem (Byronův kamarád z Německa) kempovat. Stan, já chci taky do stanu, a do přírody a.... Najednou Byron povídá: "Jéé, já se vás zapomněl zeptat, jestli nechcete jet taky??" Jasný, že jsem souhlasila, byla skoro půlnoc, tak jsem začala rychle balit, abych byla v 6:30 dole nastoupená se vší parádou. Jednu nevýhodu to ale má, nevím, jak dopadla Kungfu Panda...
 


Komentáře

1 Maminka Maminka | E-mail | 3. října 2008 v 23:54 | Reagovat

Kláry, Kungu Panda je pohádka, dopadl dobře a scenář  si dokážeš dopsat v hlavě sama.

Mos děkuju za to, že jsem Tě přivedla na svět, za to jak přemýšlíš a jaká jsi, s tatou jsme Ti ze sebe dali to nejlepší, co jsme mohli a když píšeš o Pepčovi , tak mám slzy v očích a mám Tě moc ráda.

Možná se budeš zlobit, že tato slova píšu veřejně na web, ale jsme hrdá na svoje dcery, na Tebe a na Lucii, děkuju za to, že jsme Vás mohla přivést  na tento svět. Dobrou noc. Mamka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama