36. den (Pá) - Mokro, Zloděj, Budíček, Snídají, Sprcha, Balení, Veverka, Milión schodů, Voda, Teorie, Vstupné, Za všechny prachy, Krávy, Vesnice, Dodávka , Hospoda, Bus

4. října 2008 v 5:40 | qlarinka |  Čína
Jak už jsem předeslala v předchozím článku, noc byla příšerná. Mačkali jsme se jako sardinky, vzbudila jsem se tím, že už je snad ráno, protože nemůžu spát a zjistila jsem, že není ještě ani půlnoc.Bohužel to nebyl můj jediný objev, možná tím, jak nás bylo ve stanu hodně, možná z jiných důvodů, orosily se nám všechny stěny. A to tak, že hodně. Nedoporučuju spát pod dekou ve stanu u stěny, je tam mokro. Naštěstí jsme měli víc těch prošívaných peřin, tak jsem deku narvala ke kraji, ať si vezme vlhkost sama, a já se posunula, jenže to se zas nelíbilo Cobusovi a strkal to mě celou noc loktem. Já teda na louži spát nebudu, to po mně chtít ani nemůže!!!


Když jsem pořád nemohla usnout, rozhodla jsem se vyrazit aspoň na záchod. Byl to docela kumšt, nenamočit si záda o stěnu a přitom neprobudit ostatní. Nakonec se mi to víceméně povedlo. Kdybych měla spacák, přesunu se ven a bude, ale nebyly vidět ani hvězdy, tak jsem se nakonec vrátila stejně napohodlným způsobem do stanu. Bylo tam jako v sauně, tak jsem aspoň nechala trochu pootevřený zip, aby se větralo.

Cobus se projevil jako dobry zloděj, ve chvíli, kdy jsem si lechala, natáhl ruku a sebral mi oblečení, které jsem měla pod hlavou jako polštář. Jeden by byl naštvanej, ale já pořád přemýšlela, kam ten svetr dát, aby nebyl mokrý, když mám pod hlavou tolik věcí, tak jsem nakonec byla i ráda.

Vzbudila jsem se před 7, ale trpělivě jsem čekala, až mi zazvoní budík, abych zas všechny nebudila. Zazvonil, já vyskočila, ráda, že už nemusím ležet... a všichni ostatní spali a spali... Tamar se teda přesunula k Byronovi a tam si povídali... nejlepší část konverzace byla o tom, jak postrádají sprchu, to jsou teda táborníci...

Nakonec jsem si všimla, že Johannes sedí na parapetu a píše deník, prý se vzbudil po páté, tak to já ještě spala dlouho :-))


Vyfotila jsem Číňany u snídaně, okolí "kempu", nasnídala jsem se, snědla i pár sušenek, abych nabrala energii (sbalenou na cestu) a ostatní poříd nic. Pobalila jsem, co se dalo a už jsem začala být docela nervózní, protože ostatní se chtěli ještě v pátek vrátit zpátky do Hangzhou, tak jsme museli brzy vyrazit, abychom stihli autobus. Nakonec se vykodrcali a pozvolna snídali a tohle a támleto... já se tak nudila, že jsem dokonce sama složila malý stan.

Nakonec jsme vyrazili skoro v 10. Hlavně že odcházet nejdýl v 8, že...

Aspoň že cesta začala vesele. Ve srázu se ozval nějaký šelest a frnk, přeběhla nám přes cestu veverka, rychlá jako blesk. Z cestičky skočila skok daleký, aspoň tak 5 metrů letěla vzduchem, než zhučela dolů, nabrala znova rychlost a pelášila na strom, fakt paráda. Nedalo by se to natočit, ani kdybych to byla čekala, jaká to byla rychlost.

Sešli jsme na rozcestí a tam nás čekalo nepříjemné překvapení - schody. A ve velkém... bylo jich snad milión. Byla jsem ráda, že mám značně odlehčený batoh, ale pořád jsem měla co dělat, abych šlapala a šlapala. Nakonec jsem přišla na to, že je pro mě lepší jít konstatní rychlostí a ne chvíli spěchat a pak odpočívat, jak to dělali ostatní. Tamar dostala jen malý batůžek, kde byl barel se 4 litry vody. Já si svoje 3 litry nesla na zádech i s ostatními věcmi. Na nejbližší zastávce nás Tamar poprosila, jestli nám může nalít vodu, že je ten batoh strašně těžký, fakt vůbec nic neusene, já teda nejsem žádný silák, ale 4 litry vody jsou 4 kila, dejme tomu plus něco, nemohla tam mít víc než 6 kilo, ale vlekla se jak smrad (to nenadávám, to se tak říká) a ještě remcala, žádný velký turista to holt není.

Aspoň jsem si mohla prohlédnout, jak tam krásně stéká horský pramen, po jehož proudu jsme šli. Vymyslela jsem teorii, že jsou tam ty schody schválně, aby se člověku špatně šlo. Po nich se vždycky objeví něco strašně krásného, abychom těm schodům zase mohli odpustit. Netušila jsem, jak blízko jsem pravdě...

Následovali další schody a domečky a zemědělci v horách a zase schody..

Nakonec jsme došli k ceduli s názvem nejznámější hory v kraji a k naší nevelké radosti jsme zjistili, že se po nás chce vlezný. Přesvědčili jsme pana hlídače, že nebudeme lézt na tu horu (proč ne??? klidně zůstanu o den déle a polezu!!), tak nás vstup stál jen 20Y místo obvyklých 40Y. V areálu jsme objevili skutečné tábořiště, ale Tamar prohlásila, že se jede do Hangzhou, tak žádný táboření. Škoda, vypadalo to dost dobře...

Zašla jsem si tam na záchod, byly pěkně 2 vedle sebe, dvířka chyběla, Číňanka ve druhé kóji mi něco vykládala, fakt bomba zážitek... Radši jsem jí neodpovídala a rychle šla dál. Holky si na ten záchod netroufly a radši pak zapadly do křoví...

Za malým kopcem nás čekalo něco, za co se těch 20Y fakt vyplatilo dát. Tak nádherný výhled jsem snad ještě neviděla, bylo to úžasné!!! Slovy se to popsat nedá, koukněte na fotky... ale ani ty to nevyjádří přesně, to byste museli vidět...

Váhali jsme, že bychom tam přenocovali, tedy aspoň já, Pablo a Cobus, ale nakonec jsme se dohodli, že nemáme dost zásob a je dopoledne a co bysme tam odpoledne dělali (proboha, copak je problém jít se podívat po okolí???), tak jsme vyrazili hromadně zase z kopce. Cestou jsem si jenom 3x podvrkla kotník, ale naštěstí nic vážného. Potkali jsme několik pasáčků krav i se stádečkem, vždycky jednu tahali za nosní dírky do kopce a další šly za ní. Cobus nás varoval, ať neděláme žádné prudké pohyby a divné zvuky, aby se nevyplašily. Proboha, proč by se měly plašit. Chtěla jsem si je pohladit, ale Cobus nás střežil jako oko v hlavě a nezapomenul podotknout, že to není atrakce, ale život. Asi si myslí, že jsem v životě neviděla krávu a nesahala na ni...

Fotek jsem dělala spoustu a moc, takže jsem zůstávala v zadu. Dokonce se objevilo i pár skal, takže cesta připomínala Prachovské skály smíchané s Vlčicema.

V údolí jsme si zazpívali izraelské pochodové písně (!ne válečné!), Tamar vždycky předzpívala a my opakovali. Bohužel jí nebylo rozumět slova, protože šla první, a dozadu dolehla jen melodie. To mi ale nevadilo, tak jsem burácela lalalalala jak na lesy. Nakonec jsme došli do vesnice, kde na nás zas koukali, jak kdybychom byli marťani. Byla jsem překvapená, že to tady nevypadá tak chudě, jak jsem si myslelal, že bude čínský venkov vypadat.

Samozřejmě, nebylo to tam jako ve městech s mrakodrapy, ale připomnělo mi to spíš statek dědy Douši (pradědeček), než abych si přišla jak na hranici bídy. Ze dvorků bylo slyšet kvičení prasat a viděli jsme sušení rýže. Zemědělci na polích snopovali slámu a okopávali sazeničky. Všude to vonělo po kravách (mně to opravdu nesmrdí, ale voní)... Paráda. Možná v zimě to bude hodně drsný život, ale takhle to na mě působilo neskutečně harmonicky a útulně.

Došli jsme na malé nádražíčko, kde jsme s radostí zjistili, že autobus do Hanghua (myslím) právě odjel. Váhali jsme, jestli se u nich najíst nebo ne, a jestli čekat 3 hodiny na další bus (byla asi jedna a další jel ve čtyři), nebo si zaplatit dodávku. Nakonec jsme se rozhodli pro dodávku, řekli nám 130Y za auto, ale že musíme do 2 aut, to jsme odmítli, protože nás bylo 7 a v autě bylo 8 míst, takže akorát s řidičem. Nakonec jeden řidič řekl, že teda jo a mohlo se jet.

Teda i nejhorší jízda v hangzhouském taxíku byla jako plavba po klidné vodě. Seděla jsem vzadu, chyběly tlumiče, nebo jak se tomu odpružení nadává, takže jsem poskakovala celou cestu jak hopík. Pro změnu vedle mě zase seděl Cobus (neděláme to schválně) a chvíli po té, co jsem prohlásila, že nesnáším řidiče, protože jezdí nebezpečně, na mě bafnul předstírajíc zděšení z blížící se bouračky.
Uprostřed jízdy řidič prohlásil, že jedeme jinam, než si myslel, takže to nebude za 130Y ale za 150Y, ale na to jsme mu neskočili a že ať nekecá a jede. Nezbylo mu, než nás poslechnout, protože kdyby nás vyklopil na místě, nedostal by nic. V Hanghua jsme se poptali po autobusech, jeden zrovna odjížděl směr Hangzhou, ale chtěli jsme se nejdřív naobědvat. Museli kvůli nám znovu otevřít kuchyň v nádražní restauraci, ale bylo nás 7 a cizinců, tak to pro nás udělali.

Bezkonkurenčně vyhrálo maso na banánech, bylo pryč asi během minuty :-D Když vybírá tahle parta lidí, obvykle mi jídlo moc nechutná, takže i po obědě jsem pořád měla celkem hlad, nebo ne hlad, ale prostě něco mi chybělo.

Před cestou jsem ještě okusila tamější veřejné záchodky, takže pokud by někdo chtěl na prohlídku nejhorších záchodů v Číně, doporučuju připojit se ke mně, mám na to fakt štěstí.

Jen co jsme vylezli z nádraží, už nás nahnali do autobusu, jezdí do odtamtud vážně každou chvíli. Byl to staroušek, žádné vtipné hudební video se nekonalo, ale zas jsme platili jen 25Y, i když jsme jeli asi 2 hodiny. Seděla jsem s Johannesem, ale nechtěl si se mnou moc povídat, nevím proč, tak jsem to skoro celé prospala.

V Hangzhou mírně poprchávalo, ale byly jsme už skoro "doma". Fronta na taxíky byla neskutečně dlouhá, tak jsme se rozhodli kus popojít pěšky. Nakonec jsme se popovezli autobusem a doťapkali na kolej. Cesta z nádraží tak každého vyšla na celý 1Y :-D

Šlo se po rovince, věděla jsem, jak daleko je do cíle, tak mi nic nebránilo jít v čele a ještě si zpívat.

Na koleji jsem se pak osprchovala a dala se do praní, protože jsem ty propocené věci nemohla ani cítit.

Jinak jsem na výletě zjistila spoustu věcí:

− cestování po Číně stojí za to

− moirové tričko se vyplatí, sice nevypadám na fotkách z neděle nijak extra dobře, ale nebylo mi ani zima ani teplo a když jsem shodila batoh, nepřišla jsem si jak právě vytáhnutá z vody i s oblečením, prostě to hned uschlo

− asi jsem jiná, protože se se mnou nikdo nijak zvlášť nebavil... nevím...

− Tamar není turistka

− a Angelu prohlašuju za nejsilnějšího člena výpravy, ať nesla, co nesla, pořád byla v čele
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama