44. den (So) - Bus, Vlak, Metro, Music Expo, Stížnosti, Hledáme nocleh, Nábřeží

13. října 2008 v 9:34 | qlarinka |  Čína
Vlak nám odjížděl v 9:15, ale byly jsme varované, že pokud chceme skutečně jen na nádraží autobusem a ne taxíkem, ať radši vyrazíme se značným předstihem.

Naplánovala jsem tedy sraz na 7:30. Tak nějak jednomyslně jsem se zvolila vedoucím výpravy, protože Živile měla čínštinu teprve 2 týdny, tak by se asi nikam moc nedostala. 7:35 jsem klepala u ní na dveře a že teda ještě chvíli a tohle a támleto... No, fakt sranda, to bude den...

Ale na zastávce nás zachránila, protože já bych byla jela autobusem K21, ale my potřebovaly K28, tak jsem byla ráda, že si toho všimla. Na nádraží je to 14 zastávek, takže celá věčnost, ale cesta teprve začínala, tak nám to celkem i uteklo. Na nádraží jsme měly nakonec 30 min čas, tak jsme si v parku ve venkovním fitness centru (něco ve stylu dětského hřiště pro velký) aspoň daly něco na zub.

Na nádraží to bylo celkem zamotané, protože nejdřív se nám na kontrole zavazadel smáli, že jako cizinci jedem osobákem a ne extra třídou, a pak nám málem zapomněli dát vědět, na které nástupiště máme jít. Nakonec jsme to ale našly a ještě jsem pokecala s prodavačkama na nástupišti. Půjčila jsem si totiž od Živile pohádkovou knížku v čínštině, tak jsem si na nástupišti četla a tím jsem úplně uchvátila všechny okolo. Živile si tu knížku koupila jako motivaci, že by jí na konci roku ráda rozuměla.

Živile se tvářila tak nějak všelijak, protože neorozuměla a tak jí rozhovor nebavil. Ve vlaku jsme seděli proti paní s asi 2 - 3 letým synem. Shodly jsme se na tom, že je to super máma, protože prcka nenechala ani chvíli nudit. Pořád si s ním vykládala a zpívala a ukazovala mu něco a tak. Fakt bezva. A to jsme do Šanghaje jeli 2 hodiny a oni už nasedli někde před Hangzhou.

Na nádraží jsem potřebovala na záchod, jako ostatně všude, což Živile vůbec neviděla nadšeně, ale já prostě potřebuju často, no... Ve frontě za námi si začalo pár Číňanek opakovat francouzštinu, kteoru asi měly ve škole - Ca va, bonjour a tak (Jak se máš, dobrý den....). Tak jsem Živile řekla, že to mluví francouzsky a Číňanky se hned lekly, že jsem Francouzska, tak jsem jim čínsky řekla, že jim francouzsky rozumím, ale Francouzska nejsem. V tu chvíli málem popadaly na zem, jak se lekly, že jsem jako běloška spustila čínsky. Ale proč ne, sranda to byla.

Na nádraží jsem ocenila propracovaný systém informačních cedulí a směrovek, takže jsme metro našly hravě. Zvládla jsem i koupit lístky (až k výstavišti jen 5Y na každou, polovina pražské jízdenky a přitom má Šanghaj 14 miliónů obyvatel) a našly jsme nástupiště i směr, kterým jet. Pak ale přišel kámen úrazu. Přijela další souprava, dveře se otevřely, lidi naskákali a vyskákali, všechno najednou, ne jako v Čechách, že nejdřív výstup a pak nástup, pěkně současně, pak naskočila Živile a dveře se zavřely. Já ovšem zůstala na nástupišti. Stihly jsme si akorát přes sklo ukázat, že 8, jako že 8. zastávka, a nezbylo nám než doufat, že se tam sejdeme.

Číňanky, s kterýma jsme se potkaly u záchodů stály na nástupišti se mnou, tak se strachovaly, jestli se s Živile zase shledáme a všemožně mě podporovaly i během cesty metrem. Nejlepší na celý jízdě však bylo, když zjistily, že vystupuju na stejné zastávce jako ony, tak že se mě budou držet, aby nepřejely. Fakt vtipný, když se v Šanghaji Číňanky v metru drží Češky, která se sotva vyzná v metru v Praze, když jezdila v Paříži, potřebovala doprovod a nikde jinde metrem nejela...

Nakonec jsme se šťastně shledaly, našly druhé metro a dojely na Longyang ulici. Tam jsem se přeptala a už na třetí pokus nás poslali správým směrem. Potkaly jsme cestou Makro (které se tady jmenuje Metro), Obi a Decathlon - něco jako Giga sport, kde jsme si na zpáteční cestě koupily moirové mikiny po 49Y a získaly kontakt na stejnou firmu i v Hangzhou, tak se tam určitě půjdu podívat, protože si myslím, že je tam pohodová kvalita a příjemné ceny. A navíc je na mikině i v češtině napsáno, jak se to má prát a tak, takže se nebojím, že by to byl úplný šmejd, když to dovážejí do Evropy a navíc tam dávají češtinu.

Cestou na výstaviště jsme potkávaly spoustu podivných obchodníků nabízejících vstupenky na akci za pouhých 20Y, ale na internetu jsem se dočetla, že by výstava měla být zadarmo, tak jsem se nedala zviklat a pokračovala v cestě. Před výstavištěm prodávali pouliční prodavači čínské i nečínské hudební nástroje. Hlavně housle.

V hale byl problém se zorientovat, ale nakonec jsem pochopila, že máme vyplnit formulář a dostaneme pak volné vstupenky. Napsala jsem tam kdoví co a ke vstupence vyfasovala i klíčenku. Chvíli mi trvalo najít Petrof, protože výstaviště bylo opravdu, ale opravdu obrovské. Nakonec se mi to podařilo, tak jsem se nechala vyfotit s piánem a vyzvedla si balíček.

Živile to tam nebavilo, ale nebyla ani natolik ohleduplná, aby mě nechala prohlédnout si dárečky na místě, tak jsem to musela dělat za chůze. Pak mi řekla, že jí bolí hlava a že chtěla vidět město, ne nějakou výstavu a kdoví co a že chce jít. Měla jsem chuť jí poslat do … (však víte kam). Na koleji mi říkala, že výstava nástrojů bude super a jasný, že tam ráda půjde, a najednou jen držkovala. Jak malý děcko, to jsem tak akorát potřebovala... Rozhodla jsem se projít si aspoň po hlavní cestě všechny pavilóny, ale neužila jsem si to, protože Živile vedle mě pořád něco bručela.

Naproti v pavilónu byla výstava hraček. To jsem prostě musela vidět, ale kolegyně cestovatelka to zas komentovala. jako že když přece nechci nic koupit, tak co tam budu dělat a tak. Pak říkala, že pracovala v létě na Expu ve Španělsku a tak. No, ale jely jsme dvě a já jí řekla, že může vymyslet program na celou neděli. Nebyla schopná hnout prstem, tak fakt nechápu, na co si stěžovala.

Pak už jsme teda vyrazily do města. Donutila jsem jí napsat svému kamarádovi v Šanghaji, kdy se s námi může potkat (protože proto Živile jela) a taky jestli neví o nějakém místě na spaní.

Do centra jsme zase jely metrem. Vystoupily jsme na Lidovém náměstí a jaly se hledat místo na spaní. Objevily jsme Mládežnický hostel - postel za 65Y. Zdálo se nám to trochu dost, tak jsme šly prozkoumat okolí. Cestou se nám podařilo splašit obrovský oběd za 5Y. Není nad to zeptat se Číňana, který už má svou porci, na to, kolik ho jídlo stálo a jestli je dobré.

Sedly jsme si s baštou před divadlo a při jídle se koukaly na město. Pak jsme vyrazily směrem k Hostelu, který nám doporučil Živilin španělský kamarád. Cesta byla dlouhá a já unavená a celkem naštvaná, že jsem si pořádně nemohla prohlédnout výstavu. Navíc ten Čech, co mi balíček dával, byl strašně morousovatej. Chápu, že veletrhy jsou vyčerpávající, ale stejně se mi nechtělo jeho remcání poslouchat...

K hostelu jsme dorazily za soumraku. Nocleh za 70Y na osobu v místnosti pro 8 lidí. No, co se dalo dělat. Neměla jsem sílu hledat cokoli jiného. Pokoje však byly čisté a v blízkosti byly i evropské záchody, tak bylo rozhodnuto. Původně jsem našla hostel za 40 - 45Y za noc, ale bylo to dál od centra a Živile se nezdálo, že bysme musely jet 10 minut od centra, tak jsem odmítla se s ní dohadovat a někam přejíždět, když jsme si ani nemohly být jisté, jestli tam ještě mají místo.

Obě jsme dostaly postel nahoře, ale na rozdíl od Čech tady nemají pořádné zábradlíčko a žebřík nekončil příčkou ale tyčkama, tak jsem se bála, že na to v noci slítnu a propíchnu se, ale nakonec jsem mezi žebřík a postel strčila polštář, tak to bylo v pohodě.

Zašly jsme se osprchovat a pak jsme vyrazily na nábřeží. Byla už tma, tak všechno krásně svítilo. Udělala jsem spoustu fotek a naučila se používat režím nočního focení. Dokonce se mi podařilo vyfotit i ohňostroj.

Do postele jsem se vydala poměrně brzo, protože jsem byla hodně unavená, otrávená a smutná. Těšila jsem se na trochu češtiny, ale nebylo to takové, jaké jsem čekala. Těšila jsem se na Šanghaj, ale koukaly na mě jen obrovské mrakodrapy, mezi kterými jsem si přišla jak mravenec mezi obry. Těšila jsem se, že si odpočinu, ale nakonec jsem se musela otravovat s někým, kdo si sám nic nepřipravil, ale pak si stěžoval na mnou naplánovanou cestu....

A hlavně jsem se celou dobu, co tu jsem těšila, že o zimních prázdninách za mnou přijede mamka, ale poslední dobou to vypadá, že jí to zdravotní důvody nedovolí (nebojte, nic vážného to není!!!, jen to není na cestování na druhý konec světa), a já tím pádem vůbec nevím, co ten měsíc budu dělat... S kým bych měla jet....
 


Komentáře

1 Yuko Yuko | E-mail | Web | 22. února 2014 v 22:36 | Reagovat

Arthur Claybon - These pics are AMAZING!!! You two look great together and in some pics it seems like you two are in a maazgine. We are very happy for the both of you and look forward to spending some time with you in Miami. F.Y.I Our favorite pic is the one of you two walking down the street holding each other's arms and the ballons!November 9, 2011   3:03 am

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama