58. den (So) - Bed day (postelový den), Nudle, Zácpa, Nádraží, Pokec, Krab, Ohňostroj, Cesta

26. října 2008 v 5:15 | qlarinka |  Čína

Na to, v kolik jsem se dostala do postele, jsem se v sobotu ráno probudila poměrně brzy. V postýlce se mi ale natolik líbilo, že jsem vyhlásila BED DAY (postelový den). Prosím neplést s bad day (špatný den). Hověla jsem si v pelechu a nic nedělala, nemyslete si, že mi po tom vodkovém večeru bylo špatně, kupodivu právě naopak, moc jsem si to užila, takže jsem měla dobrou náladu;)




V 11 hodin se dostavil přítel hlad a nechtěl odejít, takže jsem nakonec byla proti vlastní vůli vyhnána z pelechu kolem dvanácté. S Anni a Noémi jsme zašly do nudlové restaurace, kde jsem si objednala něco, o čem mě servírka začala přesvědčovat, že ať si to nedávám, takže jsem jí nakonec poslechla, i když jsem teda nepochopila, co s tím jídlem je v nepořádku, a dala jsem si to, co minule. Chuť zaručena;)

Během oběda mi zavolala Jennifer, jestli tedy počítám s ohňostrojem, na který mě před týdnem pozvala. Telefon se mi 3x vypnul, takže jsem ho málem hodila do kanálu. Zachránila mě Noémi, která mi půjčila svůj, takže jsem se nakonec s Jenn mohla domluvit. Volala dost na poslední chvíli, protože po jídle jsem si akorát na koleji sbalila pár švestek a Kočičí jazýčky jako dárek pro Jenniferinu tetu a musela jsem vyrazit.

Jela jsem stejným autobusem, jako ve středu do knihkupectví, ale tentokrát se cesta hrozně vlekla. Město bylo ucpané, takže cesta, která ve středu trvala 20 minut, teď zabrala 50. Dopadlo to tak, že v době srazu jsem byla teprv v polovině cesty. Měla jsem 2 možnosti, vysednout a za drahý peníz se tam nechat odvést taxíkem nebo nechat ostatní čekat. Nakonec jsem si řekla, že hustý provoz není moje vina a kdoví, jestli by to s taxíkem bylo lepší, takže jsem jim napsala, že pardon, ale že přijedu, až přijedu.

Nakonec to vůbec nebyl problém, protože jsme pak čekali na nádraží ještě na 2 další lidi. Nakonec jsme se sešli 3 holky a 4 kluci. Jeden z nich neuměl vůbec anglicky a česky samozřejmě umíme jen já a Jennifer, takže jako komunikační jazyk byla zvolena čínština. Byla jsem za to moc ráda a celou dobu to bylo super, občas, když jsem opravdu ale opravdu nevěděla, řekla jsem něco česky a Jenn to přeložila, nebo naopak oni mi to vysvětlili anglicky, ale jinak jsem čínskou konverzaci zvládala celkem obstojně, si myslím;)

Občas mě Číňani opravovali, hlavně v tónech, ale to je má slabá stránka, to vím. A taky vím, že na ně při učení kašlu, za což se teda stydím, ale nějak nemám nutidlo ;) Stalone (přítel Jennifer) mi řekl, že od cizinců to často zní, jako když říkají pořád čtvrté tóny (zkuste si rychle říct fuj fuj fuj, tak zní 4. tón), ale že mluvím tam, že mi jsou schopní rozumět. Příští úkol pro mě teda je začít se soustředit na tóny, pěkně krok za krokem;)

Když jsme se konečně sešli v plném počtu, vyrazili jsme na další autobus a do domu tety. V autobuse se stala taková nepříjemnost, že jeden Číňan s sebou seknul o zem, stál zrovna přede mnou, takže jsem to zas měla z první ruky, oni mi to dělají schválně, že vždycky omdlévají přede mnou, to už je druhej. Jeden kluk (ani jeden z nich nepatřil k nám) ho postavil na nohy, probral a začal řvát a nepřestal, dokud je řidič nenechal vystoupit. Řidič pak ještě zapnul klimatizaci, aby se v narvaném autobusu neskácel někdo další.

Tetin byt byl v nejvyšším (28.) patře nového mrakodrapu, ještě bez nábytku, takže jsem se vlastně účastnila takové kolaudace. Prostory jsou tam obrovské, takže se tam krásně vejde i rodina ze 3 dětmi. Nevím, jestli jsou tak majetní, že mají 3 děti, ale domnívám se, že je to hlavně proto, že všechny děti se narodili v Čechách, když tam rodina žila. Nejstarší je Karolínka, potom David a Tomášek (myslím), tomu je 7, takže myslím, že se rodina vrátila do Číny krátce po jeho narození. Děti česky nemluví, ale teta (tak nejlíp pochopíte, o kom mluvím) si vzpomněla docela rychle.

Mluví sice hůř než Jennifer, ale stejně je to paráda, už mám v Hangzhou 2 česky mluvící Číňanky. Teta měla na Praze 6 potraviny, takže musela mluvit celkem obstojně, aby zvládala veškerou konverzaci. Docela by mě zajímalo, proč se obě rodiny po tolika letech v Evropě vrátily do Číny, ale bylo mi hloupé se ptát, navíc když tam bylo asi 30 hostí.

Teta nás pobídla ke stolu plnému dobrot, ale nakonec jsem se s mládeží odebrala na balkón, kde jsme seděli na štokrlatech a děti nám neustále nosily plné talíře dobrot. Zkusila jsem všechno možné včetně rýžových koláčků a grilované kukuřice. Vrcholem mé večeře však byl krab. Toho jsem nikdy předtím nejedla, zajímavostí bylo, že se jednalo o kraba říčního ne mořského (jen doufám, že ho nevylovili z té stoky, co jsem viděla). Jenn mi dala půlku kraba (už po odlomení krunýře) a na druhé mi ukazovala, jak se to jí. Krab je plný takových skořápek, asi jako kdybyste spojili spoustu malých vajíček a mohli jíst jen ty vnitřky. Musíte se vždycky zakousnout do skořápky, sníst vnitřek (maso) a skořápku vyplivnout. Byla jsem ráda, že na balkóně je docela tma, takže jsem si na krabovi pochutnala. Nejsem si totiž jistá, jestli by mi tak chutnalo, kdybych viděla, co jím. Nejlepší z celýho kraba byly nožičky a klepeta, nevěřila bych, že v nich je nějaké maso, ale bylo to dobré, lepší než chobotnice.

Před osmou hodinou konečně začal ohňostroj. Vyběhli jsme na střechu, kam to bylo jen pár schodů a boty, které nám konečně uschly, nám zase rychle promokly, zapomněla jsem totiž napsat, že včera celé odpoledne pršelo. Bohužel jsme toho ohňostroje moc neviděli, protože mezi námi a řekou stály další mrakodrapy a největší sláva byla právě za nimi. I tak jsem ale viděla nebe ozářené do červena a zelena a žluta a spoustu jakoby hvězdiček a bylo to pěkné.

Když to pána vedle mě přestalo bavit, věnoval mi svůj deštník (a já ho pak rozbila, protože jsem mu ulomila páčku a nešel zavřít a pořád se vystřeloval, ale nikomu to neříkejte). Byla jsem vůbec včera za atrakci, v bytě i na střeše jsem byla jediná cizinka, takže na mě pořád všichni koukali. O to radši jsem si před nimi s Jenn povídala česky, pak teprv koukali jak buci.

Na ohňostroji jsem parádně zmokla a bylo mi dost zima, tak jsem se chvíli před koncem omluvila. V obýváku jsem zjistila, že celou slávu promítají v televizi a ohňostroj tam vypadá opravdu skvostně!!!

Chvíli jsem v neobydleném bytě hledala zbytek naší výpravy, cestou jsem aspoň narazila na záchod, který od zbytku bytu dělila jen taková látka, protože v bytě zatím chybí dveře. Byla jsem trochu nervozní, jestli mi tam nikdo nevpadne, ale bylo to v pohodě. Dokonce je tam i evropský záchod!!

Nakonec jsem ostatní našla. Chtěli naučit nějaký český tanec, tak jsem je začala učit polku. Nedokážete si představit, jak nádherný pocit zažívá učitelka tance,když před ní poskakuje 6 dospělých Číňanů a 3 děti za zpěvu Škoda lásky. No dobře, nezpívala jsem, ale i tak to bylo úchvatný, úžasný, skvělý a boží. Když jsme ukončili výuku polky, dali jsme se na čínské tance, ale nakonec z toho bylo spíš dělání kravin :-)

Najednou si Jenn všimla, že už je 9 hodin, tedy čas jít. Rychle jsme se ještě vyfotili a v dešti spěchali na autobus. Jeden cizí Číňan se hrozně divil, že na mě ostatní mluví čínsky a ne anglicky, když jsem cizinka, tak je přece jasné, že anglicky umět musím. Nevím, kde všichni Číňani přišli na to, že cizinec je Američan, takže mluví anglicky. Nakonec jsme ho přesvědčili, že teda čínština je fajn i pro mě a už se neptal, spíš poslouchal, co ze mě vypadne.

Na nádraží jsme zjistili, že k mé koleji už nic nejede, ale akorát odjížděl poslední autobus k Trust martu, tak jsem rychle naskočila, ani jsem se nestihla pořádně rozloučit, ale vážně jsem nechtěla vyhazovat za taxík, když jsem se mohla dostat na kolej bez jeho pomoci.

Spočítala jsem si, že vystupuju na 11 zastávce, ale samozřejmě jsem za chvíli přestala zastávky počítat a padla na mě nervozita, že nikdy nedojedu. Tedy že sice asi dojedu, ale ne tam, kam bych chtěla. Navíc tady z neznámých důvodů mají i po setmění v autobusech zhasnutá světla, takže mi i mapa byla prd platná. Autobus byl pěkně narvaný, ale nakonec jsem se probojovala dopředu. Na ceduli se zastávkama jsem ale pořád neviděla. Zkroušeně jsem čínsky řekla, že nevím, kde jsme a že jsem asi ztracená. Ta půlka autobusu, co mě slyšela málem padla do mdlob, protože kdo to kdy slyšel - běloška jedoucí sama v autobuse mluví čínsky. Jedna slečna mi začala radit, ale najednou si uprostřed věty vzpomněla, že musí vystoupit, vyskočila z autobusu a byla ta tam. Naštěstí s ní vystoupilo hodně lidí, takže jsem se dostala k potřebné ceduli a vystoupila bez problémů.

Mohla jsem si vzít na zbytek cesty taxík, ale noční procházka v dešti je taky příjemná a 20 minut dhůze je v pohodě. Na kolej jsem dorazila těsně po 11, ale vrátný ještě nestihl zamknout, takže jsem prošla bez problému. Dala jsem si rychlou sprchu a jen tak v pyžamu sběhla do přízemí, abych si vzala noviny. Ne, že bych si chtěla číst, ale potřebovala jsem strčit něco do bot, aby mi rychle uschly, protože byly durch promáčené, aspoň jsem si je tou chůzí krásně vyhřála.

Nebyla jsem ani moc unavená, ale Anni už spokojeně chrupala, takže jsem tak něco došolíchala na počítači a pak šla taky spát.
 


Komentáře

1 qlarinka qlarinka | 26. října 2008 v 8:41 | Reagovat

na http://picasaweb.google.cz/qlarinka přibyly nové fotky;)

2 Maminka Maminka | E-mail | 29. října 2008 v 10:59 | Reagovat

Moc zdravím Jennifer...připravila Ti úžasný  den... když  si představím číňany hopsající polku, tak se bavím... podle toho, co  píšeš to vypadá, za chvíli  budeš trávit fůru času  s domorodci, to  je skvělé...užívej si a přijímej, co Ti  síly dovolí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama