108. den (Ne) - Dlouhá čínská zeď na jihu, Les a skály

16. prosince 2008 v 11:23 | qlarinka |  Čína
Po tolika vstávání na sedmou ráno už mi to ani nepřišlo, takže jsem vyskočila skoro jako rybka a hnala se na snídani, protože po samém ovoci k večeři mi rychle vyhládlo :) Nemohla jsem věřit svým očím, když jsem zjistila, že v rámci bufetu nabízejí i evropskou snídani. Ne tedy docela, ale měli tam SÝR!!!Po 3 měsících v Číně jsem jedla modrý sýr, něco na způsob nivy, slaný a plísňový prostě. Krájeli ho na pidi kousíčky, ale když jsem šla kolem pultíku, kuchař zrovna někam odběhl, takže jsem si vzala celý kousek, co tam ležel a pak si ho pomaličku vychutnávalo společně s plátkem bagety, rozplývám se ještě teď, když si na tu chuť vzpomenu :-)


Po jídle jsme dobalili a vyrazili na Velkou čínskou zeď v okolí města Linhai. Tedy ne na tu, co je u Pekingu a co je ji údajně vidět z vesmíru, ale na tu menší jižní, co je vlastně napodobeninou té proslavené severní. Předem se omlouvám, jestli náhodou v následujícím článku napíšu Dlouhá zeď, protože to je doslovný překlad jejích čínského názvu a já se prostě občas spletu.

Dorazili jsme na místo, udělali milion fotek a už jsme se zas museli řadit podle autobusů. Každý z nás dostal přiděleného čínského kamaráda jako průvodce. Já asi vypadala zajímavě, tak jsem dostala hned dva. Holku a kluka :-)

Byli to středoškoláci, asi rok a půl před ukončením školy, takže nějakých 16-17 jim mohlo být, já se na věk neptala a ono se to u nich těžko pozná, vypadají pořád strašně dětsky. Navíc mají školní uniformy, které vypadají jako šusťákové soupravy, takže v tom moc parády neudělají a dělá je to ještě dětštější (to je strašný slovo :-)).

Bohužel moji průvodci byli celkem málomluvní, takže jsem z nich každé slovo tahala jak z chlupaté deky. Chtěli si povídat anglicky a já čínsky, tak jsme to tak nějak střídali. Dozvěděla jsem se, že mají školu 6 dní v týdnu, každý den tak 9 - 10 vyučovacích hodin. Kromě jídla za celý den nestihnou nic jiného než školu a úkoly. Asi od 14 let bydlí na intru, myslím, že holčina říkala, že jich je na pokoji 6. Domů jezdí jednou za měsíc na víkend, to mají školu jen 5 dní a odpadá jim sobota, ostatní neděle tráví taky v místě, kde studují, protože by se jim na ten jeden den nevyplatilo jet domů.

Na nějaký volný čas nebo dokonce koníčky nemají vůbec nárok. Pokud někdo chce hrát třeba na nějaký nástroj nebo tak, tak snad ani nespí, protože na procvičování prostě není čas.

Nahoře na zdi si mě odchytla Irča a asi hodinu jsme si při procházce povídaly česky. Byla to dost příjemná změna :-) Akorát jsme si tu obě už tak zvykly na angličtinu, že jsme kolikrát začaly větu anglicky a až pak přešly do češtiny, to budu mít v červenci doma co dělat :-) Číňani se ptali, jestli se bavíme anglicky, ale museli jsme je zklamat, tak za námi pak už jen chodili jako ocásky, promiňte Číňánci, ale občas má člověk holt češtiny zapotřebí :-)

Holky nakonec zrušily zimní výlet do Vietnamu a Irča ani nejede s Káťou spolu, tak budem jako Češi o prázdninách pěkně roztahaní :-) Taky jsem se dozvěděla, že v Ningbu mají každý den úkolů tak na 8 hodin, což mi teda rozhodně nemáme, většinou jsem tak za hoďku hotová :-) A nebo se prostě moc flákám, to je taky možné :-)

Na takovém plácku s kruhovým středem nám jedna Číňanka pověděla, že se tam prý císař modlíval za mír. Tak jsme to taky zkoušely :-D Anni se jako že modlila, já vzývala pomocné síly a Natasha meditovala, tak uvidíme, jaký způsob je nejúčinnější :-)

Ze zdi jsme sestoupili do starého města, kde my Číňánci koupili karamel na tyčce. Bylo to dobré, bylo toho moc a byla jsem upatlaná až za ušima. Samozřejmě nás celou cestu neopouštěli kameramani a vzhledem k tomu, že moje vlasy jsou pro ně jen tmavším odstínem blonďaté (fakt nekecám), tak jsem pro ně byla skvělým objektem. Obzvlášť v době, kdy jsem zápasila s karamelem :-)

Taky jsem se zvážila na čínské váze, která byla ovšem konstruovaná na Číňany, takže vážila jen do 110 jinů (asi 55 kg), já měla i s věcma 140 jinů, i když nevím, jak na to majitel přišel no, když už tam neměl měrku :-D

A to jsem mu říkala, že to vědět nechci, že jsem v Číně určitě přibrala. (Mimochodem na hotelu měli váhu, tak jsem to testovala a na jedné jsem vážila stejně jako doma a na druhé asi jen o kilo víc, tak to snad není ještě tak hrozné, rozhodně ne jako Ivaniných 10 kilo :-)) Ale je pravda, že mi fyzička Anni říkala, že jsme blíž k rovníku, takže je tu jiná zemská přitažlivost a dělá nás to lehčí... Ale tak stejně, ještě to není tak hrozné... snad :-)))))

U autobusů jsme se rozdělili, studenti se vrátili do školy a my jeli na oběd. Bufet byl o něco horší než předešlý den, ale ještě pořád se to dalo. Akorát mě už docela začaly štvát ty fronty, proč pořád musíme chodit všichni najednou - nechápu.


Po jídle jsme zase nasedli do autobusů a jeli daleko předaleko, asi hodinu a půl. Dojeli jsme někam do lesů a skal. Dokonce jsme dostaly průvodkyně, ale ty někam zmizely, takže jsme se tam procházeli sami. Slyšeli jsme jen jednu, jak zrovna nadšeně všechny posílá fotit se doprostřed lesa, kde byla většina stromů srostlých ze 2 kmenů - jako že muž a žena. No, možná bylo zajímavé, že jich tu bylo tolik, ale já strávila v lesích tolik času, že si opravdu nemusím fotit každý strom :-D

Cestu občas zpestřovaly cedule s legrační angličtinou, jako třeba Nehořte!! apod. Taky jsme se ve skalách snažili najít věci, které tam podle popisků viděli Číňani. Tužka a orel s roztaženými křídly se ještě dali, ale teda Šípková Růženka nám dala docela zabrat :-D

Po asi 2 hodinách jsme se zas vrátili do autobusů a k našemu nemilému překvapení se vraceli do města, ve kterém jsme spali. Večere ale byla tentokrát na jiném místě a ne formou bufetu, ale tradičně po čínsku u kulatých stolů. Bylo to asi jedno z nejhorších míst, kde jsem byla. Táhlo na nás z otevřených dveří, smrděly tam záchody, které byly hned vedle a ještě bylo fakt nedobré jídlo. Ani Číňanům nechutnalo a to většinou nejsou moc vybíraví. (náš čínský učitel předtím v hotelu spořádal asi kilo slávek, to jsou takové ty placaté mušle, taky jsem ochutnala a je to dobrý, já se tady ještě naučím jíst mořské potvory :-)))

Po jídle jsme se vypravili do autobusů. My si ještě zamávaly s Irčou a popřály si hezkou cestou. V tu chvíli jsem jim Ningbo fakt záviděla, protože to měli asi jen 2 hodiny, zato nás čekali ještě 4 hodiny sezení na nepohodlných sedačkách.

Přemluvila jsem učitelku, aby nám aspoň pustili film, ale ty inteligenti vybrali nějaký šílený krvák, takže jsme se s Anni asi hodinu snažily zaměstnat malou Sanu, aby na to nekoukala. Docela se nám to dařilo do chvíle, než mi začala jíst vlasy, to jsem fakt nechápala, co je tak zábavnýho na tom, strkat si do pusy vlasy. Ještě ke všemu když nejsou vaše. Nakonec holčička spolkla žvýkačku, ale v první chvíli to vypadalo, že se dusí, tak jsem s ní vystartovala k jejím rodičům, ale naštěstí to bylo hned zas dobré.

Nakonec Sana u rodičů usnula a když se probudila, začala plakat, cesta autobusem byla opravdu příliš dlouhá. Naštěstí už jsme byli skoro v Hangzhou. Dostali jsme každý ještě obrovskou (a těžkou) krabici s mandarinkama jako dárek od školy bojových umění. Kraj, kde jsme byli, je totiž mandarinkami vyhlášený. Pokud někdo máte chuť na mandarinku, tak se stavte, jak jsme s Anni dvě, tak máme co jíst ještě tak měsíc :-D

Minibusem jsme se pak už jen přepravili k naší škole. Řidič nás dokonce odvezl až k naší koleji. Bohužel jsme přijeli dost pozdě, takže jsme museli vzbudit vrátného. Nedalo se než ho poprosit, ať ještě chvíli nechodí spát, že se ještě chystáme ven, na diskotéce Medůza se totiž slavili Ivaniny dvacetiny a tam jsme nemohly s holkama chybět.

Rychle jsem se převlékla a přemalovala a vyrazily jsme. Nakonec teda jenom já a Natasha. Anni byla hodně unavená, tak radši zapadla do postele. Nevím, jak to ta holka dělá, že může pořád spát
:-D

Oslava byla vtipná. Ivana byla tak opilá, že si skoro ani nepamatuje, že jsem tam vůbec byla. Měla jsem radost, že místo Hip-hopu hráli její muziku, takže tam bylo mnohem víc rocku a i nějaká latinská muzika, takže jsem si užila. Many mě pozval na pivo, které mi ukradl jeden hodně opilý Číňan, tak jsem pak jen upíjela od kluků, protože jsem nechtěla přijít o další.

Chtěla jsem se tam jen tak stavit, ale nakonec jsem odcházela po druhé hodině mezi posledními. Moc dobře jsem si zatancovala hlavně s Byronem, tak asi budu muset chodit pařit častějc :-D

Na závěr bych chtěla poděkovat všem organizátorům a všem ostatním, co se nějak podíleli na našem vystoupení a na následujícím výletu. Vrátila jsem se strašně moc unavená, ale plná nových zážitků a zkušeností.

DĚKUJU!!!
 


Komentáře

1 Maminka Maminka | E-mail | 16. prosince 2008 v 22:53 | Reagovat

už  se těším na společné toulky a taky na taneček

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama