162. den (Pá) - Xi´an - Peking nočním vlakem

10. února 2009 v 3:46 | qlarinka |  Čína
Ráno jsme se po snídani sbalili a vyrazili na poslední procházku po Xi´anu. Nemohli jsme vynechat tu výbornou pekárnu, kde jsme se patřičně předzásobili na nadcházející cestu. Kvůli věcem jsme se na nádraží přepravili taxíkem, taxikář poslouchat příjemnou (tedy ne tuctovou) čínskou hudbu, takže cesta rychle uběhla.



Na nádraží jsme bez problémů našli úschovnu a celkem rychle tam zanechali velké batohy, menší s notebookem jsme pro jistotu vzali s sebou, přeci jen člověk nikdy neví.

Našli jsme žebřík vedoucí na hradby, tak jsme zaplatili vstupné (a já si podruhé užívala studentské slevy) a lezli nahoru. Během všech 3 dnů, které jsme v Xi´anu strávili, jsme neviděli sluníčko. Ne, že by bylo tak zataženo nebo dokonce pršelo, v předpovědi dokonce psali, že má být jasno, ale v městě bylo tolik smogu, že jsme byli stále zahalení v mlze. Na hradbách to bohužel nebylo o mnoho lepší. Byly moc pěkné, vypadaly opravdu starodávně (i když byly restaurovány), ale člověk nedohlédl dále než na 20 metrů.

Navštívili jsme tam i pagodu, kde nám paní v čínštině povyprávěla o historii stavby, Xi´anu a olympijských her. Musela jsem překládat a zas jsem si jednou uvědomila, jak málo toho umím, protože spousta věcí zůstala pro mě i pro MiMi neznámá. Objevili jsme i nosítka, na kterých jsem se nechala vyfotit a pak už jsme šli pryč. Kdyby byla lepší viditelnost, bylo by to tam jistě na dlouho, ale takhle jsme akorát chodili po cihlách v mlze.

Od hradeb jsme pokračovali do centra. Tedy mysleli jsme si to, po hodině se mi cesta nějak nezdála a podle mapy jsme zjistili, že jsme se spletli a šli přesně na opačnou stranu. Aspoň jsem si vyzkoušela kabát za pár šupů, ale bohužel mi byl malý. Škoda, tak třeba příště ;)

Na oběd jsem vzala MiMi na horká kotlík, taková ta horká polévka uprostřed stolu, jak si v ní vaříte, co vás zrovna napadne ;) Naposled jsem ho měla myslím na podzim v Nankingu. Byla to dobrota a zase jsme se všichni nacpali až po krk :-)

Přes obchoďák, kde jsme koupili zásoby do vlaku, jsme pak pokračovali k nádraží. Vyzvedli jsme si batohy a pak to přišlo! Nemohli jsme se dostat na nádraží. Všude stály nekonečné zástupy Číňanů s velkými batohy, taškami či kufry a uniformovaní policisté je usměrňovali v postupu do budovy nádraží. Nevěděli jsme, co si počít, tak jsme jednomu z policistů ukázali na jízdenku a on nás poslal na konec dlouhatánské fronty. Divila jsem se, jak rychle jsme postupovali, v Čechách by se to dozajista zaseklo, ale zde byli policisté nekompromisní, dav rozřazovali do dvojstupů a udržovali plynulý hromadný pohyb. Klobouk dolů!

Cestou jsem se stihla podívat na jízdenky okolních cestujících, všichni jeli po 17 hodině a my až po 18, ale když jsme viděli ten dav, byli jsme rádi, že jsme tam dřív. Po kontrole zavazadel (stejně jako při vstupu do letadla se tady projíždějí zavazadla rentgenem) a jízdenek jsme se v budově nádraží zorientovali poměrně rychle. Čekárna, která byla přidělena našemu vlaku, však praskala ve švech už v době našeho příchodu. Hlídkující policajt nám jako bělochům udělil výjimku a nechal nás se uvelebit u sloupu, Číňany však posílal do už narvané čekárny. Dokonce mi říkal, ať nesedím na zemi, že si umažu kalhoty, ale copak jsem tam mohla 2 hodiny stát?

Nejhorší bylo, když jsme se s mamkou rozhodly vyrazit na záchod. Policista nám poradil jít do jiné čekárny, kde by mělo být méně lidí. Bohužel jsme si vybraly špatnou cestu, takže nás čekalo 50 minut strkání zuby - nehty - lokty - nervy. Takticky jsem poslala mamku první, takže jsem se jen šoupala uličkami, které ona vytvořila. Díky, mami ;)
Čím víc jsme se blížili k záchodu, tím víc se na nás okolí mračilo, báli se, že se je chystáme předběhnout, protože jejich vlak měl za chvíli přijet. Nechápu, kam se pořád tak cpou, když mají všichni místenky.

Nakonec jsme se začaly omlouvat, že jdeme jen na záchod a nikoho nepředběhneme, protože jedeme úplně jinak. Dopadlo to tak, že nás naše pověst (Hej, uhni se, cizinky jdou na záchod!) předběhla a dav se přímo před námi rozestupoval.

Bitvu jsme vyhrály a slavnostně dorazily na záchod. Byla jsem ráda, že s námi není Christina, protože ta by tam nepřežila. Nejen, že záchody byly jen takové ty chlívky, tentokrát dokonce chyběl i sebemenší náznak dveří. Navíc Číňanky při čůrání stojí, tak fakt zážitek, je totiž vidět úplně všechno a když si mezi všemi stojícími Asiatkami dřepnou 2 bělošky, je to bomba!! My ale bojovaly statečně celou cestu, tak jsme se hecly a zkoušku odvahy absolvovaly na výbornou ;)

Při cestě zpátky jsme zvolili jinou trasu, takže to šlo celkem hladce. Míra se návštěvy námi tak barvitě vylíčeného místa vzdal s tím, že už do vlaku vydrží.

Netrvalo dlouho a konečně se otevřely brány k našemu vlaku. Nádražáci ještě jednou překontrolovali jízdenky a celý dav se krok sum krok sunul k vozidlu. Měli jsme snad 25 vagónů, takže na nás čekala 12-ti hodinová vyhlídková jízda.

Celkem snadno jsme našli vagón i kupé. Za chvíli k nám přistoupil jeden Číňan. Chudák nebyl moc nadšený ze společnosti 3 cizinců, kteří si s ním moc nepokecají. Ani se moc nevyptával, tak jsem ho taky nechala být a povídala si pěkně česky.

Vlak se rozjel, průvodčí si opsala čísla našich pasů, aby o nás měl národní registr přehled, kdyby nás někdo hledal a mohli jsme si užívat vlaku. Vzhledem k tomu, že jsme vždycky večer moc a moc unavení a ráno to dospáváme, rozhodli jsme se podvečer ve vlaku využít pro dopisování deníků.

Já psala na počítači blog, mamka do sešitu rozepisovala dříve vyrobené poznámky o cestování po Číně a Míra ji následoval hned poté, co si na PDA (takový kapesní počítač) stáhnul maily. Číňan se musel docela divit, jak se nám ta technika vyvíjí - papírový sešit, počítač a PDA :-D

Nakonec jsme si k tomu ještě pustili Nohavicu a to už chudák nezvládl a odešel se projít, když se vrátil, vypravil se do horních pater spát. My si mezitím připravili ovocnou večeři. Koupili jsme si sice i instanční nudle, ale po velkém obědě nikdo neměl tak velký hlad, aby je mohl sníst (v každém vlaku je, stejně tak jako na nádražích a jiných veřejných prostranstvích k s dispozici horká pitná voda zdarma). K večeři jsme si pustili čínský film Klan lítajících dýk. Mám ho moc ráda, ale byla jsem tak unavená, že jsem už od začátku držela oči sotva otevřené a nakonec jsem to vzdala a vylezla si do patra do pelechu. Bylo tam krásně čisto, ale bohužel příšerně horko, takže se nespalo zrovna snadno. Ale lepší než v sedě :-)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama