202. den (St) - Příbehy o duších ve staročínštině

19. března 2009 v 6:03 | qlarinka |  Čína
Rozhodly jsme se s Anni dělat něco pro zdraví (nebo možná spíš pro sebevědomí) a koupily jsme se švihadla. Neplánujeme se s nimi škrtit ani nic podobného, ale 2x denně chvíli skákat, abychom vypadaly pěkně a byly zdravé (a zvedly si to sebevědomí hlavně, že jo ;))

Ráno jsme vyrazily na dvůr a pěkně hopkaly. Naštěstí nás nikdo neviděl, teda kromě vrátného, jinak bych se asi hambou propadla. Klárka se totiž zase jednou snažila ušetřit, koupila si levné švihadlo a ono se jí netočí. Skákala jsem tedy sice jako divá, ale švihadlo se netočilo a jen se mi motala pod nohama. Uznávám, že jsem dlouho neskákala, ale zkoušela jsem to pak se spolubydliným a bylo to mnohem lepší, takže je opravdu chyba ve švihadle a na ve mně :-)

Ve škole jsme měli jen čtení. Úvodní cvičení (doplňování spojek) mi moc nešlo, ale v odpovědích týkajících se následujících 2 textů jsem neměla ani jednu chybu :-) Vždycky mi to zvedne sebevědomí (ale ne dost na to, abych přestala skákat přes švihadlo).

Na koleji mě čekalo překvapení a sice velikonoční balíček od babičky. (Už mi prosím vás nic neposílejte, nebo ty všechny sladkosti ani nesním ;) Ale samozřejmě moc děkuju a rozhodně si nestěžuju, protože balíčky mám ráda :-))

Balíček jsem položila na postel a dala se do rozbalování. Děda je takový úžasný balič, že si netroufám ani hádat způsob, jakým kdysi sbalil babičku. Nejdřív jsem musela rozstřihnout provázek, pak izolepu a strhnout papír, pod ním se skrývala igelitová vrstva opět přelepená izolepou a pod ní konečně toužená krabice, ale samozřejmě omotaná provázkem. Konečně jsem se prostříhala k perníčkům :-)

Chtěla jsem krabici přenést, ale ouha. Děda opomněl 10 cm dna balíku zpevnit izolepou, takže se krabice otevřela a celé její tajemství se propadlo do hlub mé postele. No dobře, položila jsem to zpátky docela rychle, ale stejně jsem byla zasypaná čokoládovo-perníkovou drtí. A moje postel taky :-)

Rozhodně toho ale nelituji, protože mě to konečně donutilo vzít koště a zamést, už to bylo opravdu hodně moc potřeba. Perníkovo-čokoládovou drť jsem přesypala do krabičky a vyjedla lžičkou, mňam :-) Perníčky se tentokrát hodně moc povedly, tak musím krabici někde schovat, aby do Velikonoc něco zbylo.

V krabici jsem pak ještě našla spoustu dalších mňaminek (nikdy nezhubnu, ani kdybych chtěla, kdo by totiž odolal), zplesnivělou kytku (v dopise jsem se dočetla, že to původně byly sněženky, nebo konvalinky, teď nevím), čínského průvodce po Čechách (a kapitole o Hradci jsem i celkem rozumněla) a 2 baličkované ozdoby s jarními motivy, takže už máme i výzdobu :-) O víkendu zajdu na vrbové proutky a upletu si pomlázky a bude hotovo.

Člověk by neřekl, kolik zábavy se dá zažít s jednou krabicí z Čech :-)

Odpoledne mě čekala 1. hodina staročínštiny, na kterou jsem se přihlásila. Minulý týden jsem ji proležela v posteli, takže jsem se snažila přijít včas. Samozřejmě se mi to ale nepovedlo, takže jsem přišla poslední, seděla sama a navíc si zapomněla i tužku, takže jsem za celou hodinu nenapsala ani čárku. Aspoň že jsem měla půjčenou učebnici od Noémi, která kurz absolvovala v minulém semestru, takže jsem měla plné stránky francouzsko-čínských poznámek.

Nejdřív jsme si měli pročíst slovíčka a pak učitelka přečetla text a začala vysvětlovat, co to vlastně znamená. Je to asi jako byste měli číst text v staročeštině - tedy samé přechodníky (zapomenuvším a tak) a další šílená slova, kterým nejen že nerozumíte, ale ani je neumíte přečíst. Za celou hodinu jsme stihly 10 řádků.

Kapitola byla nazvaná Příběhy o duších (o duších je správně, o duchách je hovorový tvar, aspoň to teda říkal slovník) a sestávala ze 3 krátkých příběhů. z nichž jsme stihly probrat 2. První vyprávěl o dívce, která se utopila v řece a změnila se v ptáčka, který doteď sedává v korunách stromů blízké hory. Druhá byla i muži, který trpěl takovou žízní, že vypil 2 řeky, ale pořád mu to bylo málo, takže umřel cestou k vodní nádrži a jak umíral, zabořily se mu ruce do země a na tom místě vyrostl broskvoňový sad. No prostě typicky čínské příběhy, ale byla to docela legrace. Nicméně si stále nejsem jistá, jestli mám kurz navštěvovat nadále nebo ne :)

Cestou na kolej jsem absolvovala ještě 4 zastávky. V plánování záchytných bodů na cestách se stávám přeborníkem. První vedla do kanceláře nesympatické staré učitelky, ze které jsem vymámila certifikát s výsledky z minulého semestru. Dalo nám to trochu zabrat, protože mi omylem napsali čínskou malbu místo kaligrafie, tak jsem si musela vyhádat opravu.

S papírem jsem pokračovala za panem učitelem Tang Lim, který přidal jedno krásné červené razítko a tím potvrdil platnost certifikátu. Zkusila jsem mu ještě zamávat před nosem paragonem z nemocnice a světe div se, mám se za týden stavit a dostanu penízky zpátky. Nemusím se tedy bát, kdybych znovu onemocněla, dostanu to proplacené :-)

S papírem v ruce jsem se cítila dost nepohodlně, ale měla jsem strach ho jen tak strčit do tašky, protože jsem expert na nepředpokládané nehody jako vylití čaje nebo zmačkání důležitých dokumentů. Proto jsem se vypravila do supermarketu, kde jsem si koupila desky (asi si koupím celou sadu než pojedu domů, je to tu skoro zadarmo) a mohla "vysvědčení" s klidem uklidit do tašky.

Cestou k poslednímu záchytnému bodu, kterým byla pošta, kde jsem konečně poslala už 2 měsíce napsaný pohled, jsem si povídala s Laurou (z Kazachstánu, ta francouzská už odjela domů) o příšerné spolužašce ze staročínština. Ona spolužačka si totiž stěžovala, že paní učitelka mluví příliš rychle, i když nám ostatním to přišlo pomalu :-D Sváděla to na to, že jsme tam namíchaní z 4. - 6. skupiny, ale já jsem také ze 4. a problém jsem neměla, tak nevím :-)

Na koleji mě čekaly samé zábavné činnosti jako učení a psaní úkolů. Kdo by odolal :-) Naštěstí se Dánové vypravili do Carrefouru a připravili nám luxusní večeři, tedy bagetu + sýr (goudu a mozzarelu, tedy normální sýr a ne ten čínský děs) + šunku + zeleninku.... Ještě teď se mi sbíhají sliny :-)

Večer jsem se dozvěděla, že by mi to vízum na letišti přeci jen měli dát, protože klukům ho taky dali, tak teda nevím... Mám jet do Vietnamu nebo ne? Musela bych zameškat 7 dní ve škole, stálo by to docela dost peněz, ale viděla bych další zemi... Nejsem pořád rozhodnutá... Na jednu stranu bych jela, ale na druhou bych se radši ulila jen z 1 dne a vyrazila třeba do Chongqingu za Dankou a za Mirkem. Bohužel se musím rozhodnout hodně rychle, protože holky jedou už příští týden... Co myslíte vy?
 


Komentáře

1 Maminka Maminka | E-mail | 19. března 2009 v 13:01 | Reagovat

Kdy jindy se vyparavíš do Vietnamu?? ...neváhej...školu  doženeš a budeš mít  spoustu nových  zážitků... příjemné  a správné  rozhodování

PS. vem si poučení ze švihadla

2 kirsten kirsten | 19. března 2009 v 22:12 | Reagovat

moc nechapu proc se rozhodujes, je docela zrejmy co mas udelat: Vietnam a kdybys nahodou potkala Ramba dovezes mi prosim podpis, prosiiiim

(trosku normalne: hloupa nejses takze 7 dni skoly je docela nic a prachy ty vydelas)

btw: uz mam nacmarano, tak se stav a muzem to prodiskutovat, je tam par silenejch navrhu tak doufam ze te ukecam aspon do jednoho

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama