239. den (Pá) - Horolezci, horolezkyně, horolezčata, sotva pletu nohama...

3. května 2009 v 7:41 | qlarinka |  Čína

Na dnešní den jsme si připravili náročnou tůru do hor. Dnes jsem konečně pochopila význam čínského pashan - tedy horolezit. Nazývají tak totiž i obyčejné procházky po kopcích, dnes jsme si ale vyzkoušely, jaké je to sáhnout si až skoro na dno našich sil...




Budíček v 7:15 i po 9 hodinách spánku zvonil vražedně brzo. Naštěstí jsme věděly, kde chytnout autobus a v 8 hodin už byly na cestě. Cestou jsme posnídaly každá po jednom banánu a divily se, že nemáme víc hlad. Asi jsme tušily, co že nás to čeká.

Hodina a půl v autobuse uběhla poměrně rychle. Střídavě jsem pozorovala nádhernou okolní krajinu, vojáky ve výcvikovém táboře, který jsme míjeli (všimli si nás a usmívali se na nás zpátky), a spolucestující, kteří do hor autobusem převáželi velké pytle se zeleninou a kádě s rybami. Na jednu to vyšlo je 8Y a zážitků hned několik.

Ve vesničce Shuiman, což znamená Plno vody, jsme společně s čínským párem přesedly na motorovou tříkolku, která nás za 10Y dohromady dovezla až k hoře Wuzhishan, která je se svými 1867 metry nad mořem nejvyšší horou Hainanu. Na většině moderní Čínou nedotčených míst se musí platit vstupné a nejinak tomu bylo i tady, naše studentské průkazy však zapůsobily a hned jsme to měly za polovinu, tedy 10Y na každou. Přímo pod kopcem bylo pár domků a restaurace, o pár metrů dál pak malý vodopád. My se však nezdržovaly a vyrazily nahoru.

První hodina a půl se ještě dala, v pravidelných intervalech jsme si střídaly batoh naplněný vodou, nepromokavými bundami, svačinou a zázračným českým OFFem, který nás zachraňoval přesd sežráním komáry. Cesta je však příkrá a neustále se zhoršuje. Některé "schody" mají asi půl metru, což s mými 160cm výšky neznamená zrovna procházku růžovým sadem. Lezeme po žebřících, šplháme po skalách a bojíme se dívat dolů, protože je to vysoko a pád by jistojistě neznamenal nic pěkného. Časem míjíme několik skupinek Číňanů, kteří nás nadšeně povzbuzují, avšak vzápětí dodávají, že vrchol je ještě daleko.

Když už nemůžeme dál, vytahujeme balíček sušenek a nedojedenou snídani, abychom se trochu posilnily. Sotva si však sedneme na suchý kámen, davy komárů u našich těl houstnou a my se chtě nechtě musíme dát opět do pohybu. Sedět se mezi nimi skutečně nedá. V horní části, kde se člověk musí plně spolehnout na nestabilní řetězy na ještě méně stabilních tyčkách zapíchnutých do skály, nás doběhli Číňani, kteří s námi přijeli na tříkolce, a nenechali nás sestoupit zpátky, takže jsme museli přes řetězy pokračovat dál. Naštěstí byly jen na pár metrech, ale bezpečně jsme se tam teda necítily.

Míjely jsme vyhlídku, kde byl na to, že jsme už předtím procházely mraky, poměrně dobrý výhled. Na rozdíl od Evropy však chyběl i jen náznak zábradlí, a těch jeden a půl tisíce metrů pod námi bylo znát, posilněné jablkem jsme se vydaly na poslední štaci.

Dokázaly jsme to!!!! Nahoře stála borovice a nikde ani žádná cedule, se kterou by se dalo vyfotit, že jsme teda tam. Rychlá fotka našich zpocených těl (vrchol byl zahalený v mracích, takže nic jiného se fotit nedalo), dojedení sušenek a zjištění, že nám to s minimem pauz zabralo něco přes 3 hodiny, přesně podle průvodce, a už je zase čas vydat se dolů.

Čínská dvojice nás předbíhá závodním tempem. Už předtím jsme zjistily, že jim došla voda. My máme zásoby akorát, ale nedělíme se, nestačilo by nám to. Cestou dolů se nezastavujeme skoro vůbec, jen si občas přehodíme batoh, který je po dojedení zásob a postupnému vyprazdňování lahví s vodou podstatně lehčí než na začátku.

Z nepochopitelných důvodů nám klesání zabralo stejné 3 hodiny jako stoupání, i když jsme vůbec neodpočívaly a docela hnaly, aby už to bylo za námi. Neúnavné bzučení cikád, pářící se motýli vydávající šílené zvuky a tropická havěť všude kolem jako by existovali v jiném světě, už jsme to ani nevnímaly, chtěly jsme jen dolů. Překvapivě nás ale ani tady neopouštěl humor. Začala jsem šíleně potřebovat na záchod, což na jediné cestě nebylo lehké ani na malou, já však bohužel potřebovala víc. Důvěrně jsme tomu říkaly jít na záchod s knihou... aby se tam člověk nenudil, že jo... Místo toho, abych řešila, kam se zastrčit, začala jsem si stěžovat, že jsem si zapomněla vzít knížku...

No, vydržela jsem to nakonec až pod kopec, kde byly záchody. Na mém nic zvláštního, ale Maria měla na svém malého chameleona. A to jsem měla původně namířeno na palouček s výhledem na řeku, ale Maria pak objevila kabinky, tak jsem se musela přesunout ;)

Chtěly jsme se zastavit u vodopádu, ale nebyly bychom už schopné vyjít těch 10 schodů zpátky na cestu.

Dole už na nás čekala tříkolka a ve vesnici jsme byli cobydup. Koupily jsme si ledový čajík, fotily se s monumentální horou, kterou jsme právě zdolaly, v pozadí a čekaly na autobus. Děti akorát končily odpolední vyučování, tak si nás chodily prohlížet. Nejlepší byl jeden prcek, který měl na zádech ooobrovský batoh a v ruce ještě větší deštník :-)

V autobuse jsem měla co dělat, abych neusnula, opravdu to bylo vyčerpávající. A navíc v tropech. Snažím se zabavit focením okolí, ale z jedoucího autobusu to není tak snadné. Pozoruji opraváře silnice, kteří chodí s hrnečkem plným asfaltu a zalívají díry v cestě.

V městečku si pak jen kupujeme ovoce, nechávame si zabalit večeři s sebou a pak v pokoji baštíme v pozici polomrtvě ležící. Po asi hodině se nutíme jít do sprchy, protože smrdíme jak starý chlapi a hokejisti po zápase v jednom. Sprcha docela pomáhá, takže pak přepíráme propocení oblečení, jdeme na chvíli na net (celá 2 patra schodů nahoru a dolů - děs) a pak už jdeme spinkat...

Heslo dne??

as black as africans (černé jako černoši)
as skinny as chinese (hubené jako Číňani)
as sweaty as white people (zpocené jako bělošky)
 


Komentáře

1 Mamka Mamka | E-mail | 3. května 2009 v 21:44 | Reagovat

nádhera...blahopřeju k výstupu i k článku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama