244. den (St) - Čínská masáž

5. května 2009 v 13:15 | qlarinka |  Čína
Po snídani jsme se i přes nic moc počasí vydaly na pláž. Bohužel nás přivítaly velké a nebezpečné vlny. Neměla jsem vodu ještě ani v pase a největší z vln už se mi převalovaly přes hlavu. Navíc měly docela silnou "zpátečku" při návratu od pobřeží, takže pěkně strhávaly. Plavat sice umím, ale nepovažuji se za plavce nijak schopného, takže jsem odmítala jít na hloubku. Voda se navíc hemžila Číňani, jež jsou do vody vybaveni plavkami zakrývajícími skoro celé tělo, křidélky, nafukovacími kruhy, čepicemi a brýlemi nehledě na to, jestli je jim 5 nebo 50, takže jsem se tam v bikinách, které se vlny snažily co chvíli strhnout, poněkud nesvá.


Nezbylo mi, než se připojit k Marie, která na břehu provozovala svou oblíbenou činnost - pozorování okolí. I když jsem dělala vše, co bylo v mých silách, vydržela jsem vždycky maximálně 10 minut pozorovat, 10 minut jen tak ležet a už mě azurové moře zase lákalo do své náruče. Aspoň nohy si smočit...

Vzhledem k tomu, že jsme se nevypravily na již zmíněný výlet lodí, rozhodly jsme se užít si dovolenou pořádně aspoň na pláži a na oběd vyrazily do restaurace, která měla terasu s výhledem na vlny. Nejdřív nám donesly jídelníček, ve kterém nebyly uvedeny speciální nabídky salát - polévka - hlavní chod - džus z čerstvého ovoce za super cenu. Vzhledem k tomu, že právě na tyto nabídky restaurace lákala hosty, zdálo se nám to trochu nefér. Nakonec se nám ale s pomocí naší lámané čínštiny a servírčiny lámané angličtiny (odmítala na nás mluvit čínsky a nedokázala pochopit, že na nás s ruštinou nemůže) podařilo objednat to, co jsme chtěly.

První překážku jsme zvládly a druhá se hned objevila na obzoru. Tentokrát to byla čekací doba, která překonala i tu povolenou v Evropě. Pro nás, které jsme zvyklé dostat talíř do 5, max. 10 minut od objednání, ta protažená půlhodinka byla fakt nepříjemná. Ale dočkaly jsme se.

Podle čínského zvyku jíst všechna jídla najednou, nám ale samozřejmě donesly salát a polévku ve stejné čas, takže jsme se na ministoleček sotva vešly. Salátek byl ale dobrý a boršč, který chutnal jako rajčatová polévka bez rýže byl doslova výborný.

Na hlavní chod, mořské plody s rýží, jsme opět musely čekat, což se, jak se později ukázalo, projevilo spálením mých zad a Mariina dekoltu. Jídlo ale bylo tak dobré a vlny v moři tak velké, že jsme jim radši odpustily a kochaly se bílými pány v tangách a čínskými slečnami v dlouhých hábitech, kteří se procházeli po pláži.

Na závěr nám zapomněli donést onen slibovaný džus, ale po malé připomínce byla chyba napravena, účet uhrazen a cesta zpátky k moři znovu volná.

Vlny bohužel nepolevovaly asi až do 5 hodin odpoledne, kdy jsme se ale pomalu už měly k odchodu. Odpoledne jsme ale aspoň zvládly pár vtipných plážových fotek a další lekci pozorování okolí.

Nakonec jsme se vypravily zpátky na pokoj, daly si opět studenou sprchu (po celém dni na sluníčku nám to ale ani moc nevadilo), já zjistila, že jsem si kromě zad spálila i zadek a mohly jsme začít balit. Zvykly jsme si vždycky začít s balením v předvečer odjezdu, abychom kvůli tomu ráno nemusely vstávat dřív.

Na večeři jsme se opět vypravily k muslimům a podle jídelního lístku si objednaly bramborové nudličky s nudlemi (1 porci pro 2, protože jsme byly ještě částečně plné od oběda). Jaké bylo naše překvapení, když nám přinesly talíř plný osmažených bramborových nudliček bez těstovin. Zavolala jsem tedy vrchního číšníka a ptala se, co to jako má znamenat. Odnesly tedy brambory a za 5 minut se vrátily s polovinou z nich naskládaných na porci nudlí. Bez jakékoli zeleniny, bez masa.... no fakt děs... Aspoň že ty nudle byly dobré, ale to jsme zas jednou na něco naletěly, to vám teda řeknu...

Rozhodly jsme si ale už víc na nic nestěžovat, snědly to, co nám daly, a rozhodly se plážové muslimy už nikdy nenavštívit. Cestou na hotel jsme ale neodolaly vanilkovému mléčnému koktejlu s ledem, který byl vážně výborný. Jen chudák prodavač vypadal VELMI unaveně a nedokázal pochopit, proč s ním nemluvíme anglicky, když jsme cizinky a ne rusky. My zas nedokážeme pochopit, proč s námi oni nechtějí mluvit čínsky...

Na hotelu jsme se konečně rozhodly vyzkoušet onu pověstnout čínskou masáž a za 70Y na osobu se na hodinu svěřily do zkušených ruk čínských masérek. Užívala jsem si, když mi křupaly obratle, které se vracely tam, kde by měly být automaticky a mohla jsem se umlátit smíchy, když se mi slečna snažila namasírovat vnitřní stranu stehen - šly jsme totiž na masáž celého těla. Překvapivě jsem ale bez problémů zvládla masáž břicha, i když na sebe normálně nenechám sáhnout ani doktorku, která mě pravidelně propouští jen na základě slovního ujištění, že mě nic nebolí.

Šla jsem dovnitř až nějakou dobu po Marie a skončily jsme stejně, ale i tak to stálo za to, tak jsem to nechala být, přece se nebudu hádat o 5 minut. Po masáži jsem prožívala tu onu chvíli slasti, kdy nevíte, jestli je to odpočatost nebo únava...

Nakonec jsme se ale s Mariou hecly a v nových šatičkách vyrazily na pobřeží, kde jsme se fotily ve tmě a procházely se sem a tam, aniž by nás, aspoň pro jednou, pozorovala miliarda párů šikmých očí. Cestou tam jsme sice odolávaly několika ruským zdrastvujta děvušky,ale pláž byla skoro prázdná a my si mohly dosytosti užít poslední večer v Sanye, které se přezdívá čínská Hawai.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama