303. den (So) - Qipao, Druhé dvojité rande a Rána

5. července 2009 v 7:56 | qlarinka |  Čína
Když jsem šla spát, tak už začalo svítat a zpívali ptáci. Vzhledem k tomu, že mi dělá problém spát za světla, raději jsem si vzala na oči klapky, které jsem dostala při příletu sem v letadle :) Některé věci se totiž opravdu vyplatí nevyhodit. Pomohly mi ale k tomu, abych spala až do půl dvanácté, což byla po posledním měsíci velmi vítaná změna. A spala bych asi ještě déle, kdyby mě nevzbudila Anni :-)


Naše silná (a silně nevyspalá :-D) holčičí trojka měla totiž v plánu nechat si konečně ušít qipaa (čti či-pchao), tedy tradiční čínské dámské šaty. Vyzbrojeny informacemi od Noémi, která si svoje nechala ušít na míru už asi před měsícem, jsme to krejčího na trzích našly během chvíle. Bohužel jsme ale brzy zjistily, že 10 dní na ušití nemají holky a délka ke kotníkům zas nesluší mně (vypadala bych jak dávno provdaná panička), takže jsme se s pánem domluvily, že si to rozmyslíme a vydaly se na lov již hotových šatiček, které prodávají na trhu jen tak.

Lov dopadl velmi úspěšně, protože jsem za cenu jedněch šatů na míru ulovila perfektně padnoucí černé qipao z lehkého hedvábí, tradiční červené z nějakého tužšího a ještě krásnou hedvábnou halenku. Maria na tom byla v podstatě stejně, jen halenku má v jiné barvě. Legrační na tom bylo, že já jsem potřebovala o číslo větší qipao než ona (stehna, no....) a ona o číslo větší halenku (ramena) než já :) Anni si koupila qipao bílé s modrými květy, to tlustší červené jí totiž tak nepadlo, neboť má jinou postavu a na ty naše krabicové, které máme s Mariou, sedne qipao lépe.

Těšily jsme se na výborný kebab, který tam prodávají, ale když jsme tam dorazili, měli jsme smůlu, že je na něj prý už moc horko a ať přijdem na podzim :-( Tak snad někdy jindy někde jinde, no... A najíst jsme se musely u muslimů, ale i tak to bylo moc dobré :)

Po nákupech jsme musely spěchat na kolej, kde jsme se nestihly ani ohřát (resp. ani ochladit) a už jsme zase s Mariou spěchaly za Číňany. Domluvili jsme se, že si uděláme výlet na kolech kolem jezera. Bohužel nám nedošlo, že kluci už kola mají, takže se s námi prošli docela dlouhý kus cesty k půjčovně. Proč jsme si nepůjčily od někoho na koleji nevím :-D

Byla to docela legrace, se mnou kluci mluvili skoro výhradně čínsky. Vyprávěla jsem jim, jak se mě včera na večírku ptala Anniina japonská spolužačka, jestli jsem Číňanka :-D A že už se mi to stalo jednou na Hainanu.... A dozvěděla jsem se, že si asi myslí, že jsem ze Xingjiangu, protože tamní lidí jsou moc krásní. A že čínsky mluvím s lepší výslovností než spousta místních starousedlíků... Červenala jsem se až za ušima :)

Kola jsme usmlouvaly celkem rychle a mohlo se vyrazit. Projeli jsme zákazem vjezdu a užívali si trochu větru, který při chůzi necítíte, ale při jízdě na kole ano. Bohužel se kluci brzy rozhodli, že je čas vyjet ze zákazu a tak jsme většinu cesty absolvovali podél silnice s minimálním výhledem na jezero. Kombinace smogu, horka a únavy se na mně brzy začala projevovat a já byla na umření. Když jsem unavená, jsem strašně nepříjemná a odsekávám a vůbec je radno si se mnou radši nic nezačínat. Držela jsem se, co to jen šlo, abych neurazila Číňany, ale stálo mě to hodně sil.

Zcela náhodou jsme dojely k místu, na které jsme se s Mariou chystaly již dlouho, ale které jsme nemohly najít, dojely jsme ke zpívající fontáně. Já jsem ještě neviděla ani Křižíkovu (a nebyla jsem v Národním divadle, co říct...), takže to pro mě byl velký zážitek. Bohužel bylo ještě světlo, takže světelné efekty nebyly příliš výrazné, ale i tak to stálo za to. Číňané si s vizuálními efekty skutečně umí vyhrát, to se v Evropě nevidí :-)

Byla jsem ráda, že jsem si tam trochu odpočinula, ale i tak jsem prosila o rychlý návrat domů. Bohužel byla město plné lidí, kol, aut, dětí a pohybu, takže jsme se sunuli jak šneci v tom všem mumraji a já už mlela z posledního. Vždycky mám krizi v podvečer a pak to ustoupí, takže nemůžu spát a ponocuju a druhý den se to opakuje. Snad se to brzy změní ;)

Před kolejí nám Michal řekl, že má pro nás připravené malé dárečky a jestli by nám je mohl předat ve čtvrtek. Další shledání už jsme neplánovaly, ale tohle nešlo odmítnout, takže ještě jednou ve čtvrtek, ale opravdu jen na chvilku, máme toho teď hodně.

Na koleji už mi bylo trochu líp, ale i přesto jsem se cítila unavená a hned po večeři v menze jsem chtěla jít spát. Osud tomu ale chtěl jinak a mě čekala strastiplná noc.

Dnes se měl konat první casting na československou Superstar. Ségru tam přihlásila její nejlepší kamarádka, chtěla to udělat už dřív, ale dohodly se, že až po maturitě, ségra to přestala řešit a k pozvánce k cestě do Prahy přišla jak slepý k houslím. Samozřejmě jsem chtěla být v obraze, protože ségra zpívá dobře, ale u těchto megaakcí člověk nikdy neví. Přijdou nervy a co pak...

Psala jsem jí SMSku, jak to vypadá, ale neozvala se mi. Po pár hodinách jsem napsala tedy SMSku mamce, abych věděla, co a jak...

Odpověď: Lucie je v nemocnici, za chvíli jsem doma, zavolám ti na Skype.

Zírala jsem na to.... No, asi si to dokážete představit. Rychle jsem zkoukla seznam lidí, kteří byli i v poměrně pozdní hodinu online. Zachránila mě Maria. Vrazila jsem k ní do pokoje a že je ségra v nemocnici a že nevím, co se stalo, ale že nemůžu být sama v pokoji, protože mi hlavou šrotuje milión myšlenek a nejsou zrovna pozitivní.

Vymýšlely jsme uklidňující varianty toho, co se asi stalo. Ségra je expert na zranění kolen, tak jsme si říkaly, že to bude od toho. Nebo že jí jen dostihla únava a stres z těch všech zkoušek a přijímaček a maturit a koncertů, které měla se ZUŠkou...

Netrvalo dlouho a spojila jsem se s mamkou. Po dvouminutách hovoru jsem se tak rozbrečela, že jsem dalších 15 minut nemohla telefonovat. Ségra měla na konci května klíště, brzy poté si začala stěžovat na bolesti močáku a hlavy. I přesto ale odjela za přítelem a snažila se tam vyléčit.

Co jsem ale nevěděla bylo, že jí vyskočily teploty do závratných výšin a pořád ne a ne slézt dolů. Ve čtvrtek se jí konečně podařilo dopravit domů a v pátek ráno s ní máma vyrazila na pohotovost. Strávily šílenou dobu v čekárně nejdřív tam a potom na infekčním. Paní doktorka se prý divila, že máme tak čistý rodinný rejstřík nemocí, že se to jen tak nevidí :-)

Ségra se zase divila, že jí budou brát krev, a nevěděla, jak se to dělá, protože i teplotu měla asi podruhé v životě a když to bylo poprvé (bylo jí tak 12), dala jí nakonec máma facku (a to nás naši nikdy nemlátili), aby se konečně uklidnila a přestala tvrdit, že asi umře, že je to jen zvýšená teplota a až se vyspí, bude zas dobře.

Kvůli klíštěti a horečkám měli v nemocnici podezření na encefalitidu, takže se rozhodli si tam ségru nechat. Ta se to snažila odmítnout, ale když jí paní doktorka řekla, že je možné, že když půjde domů, tak tam bude za 14 dní zpátky a na vozíku a už nikdy nebude chodit, ségra kapitulovala a s brekem se nechala zavřít na jednotku intenzivní péče. Měla teplotu 40,5°C.

Postupně se to prý začalo snižovat. Ségra dostala antibiotika, kapačku, aby hodně pila, protože díky teplotám byla dehydrovaná a nechali ji spát. Mamka říkala, že by mi to nedávala vědět, rozhodně teda ne hned první večer, když se vlastně ještě nic nevědělo, ale když už jsem psala kvůli té Superstar...

Byla jsem totálně na dně. Neschopná dělat naprosto cokoli. Odmítala jsem jít spát, co kdyby byly nové zprávy. Tak strašně jsem si přála být doma. Nebo být alespoň na cestě... Ale nešlo to... Uvítala jsem, když mi Maria nabídla, že bude spát v posteli Anni, abych se tu sama nebála. Byla jsem sama strašně vyčerpaná a toho ještě tohle...

Došla jsem osprchovat, přesvědčila jsem mamku, aby mi napsala SMSku až bude vědět cokoli nového a pokoušela se spát. Maria byla zlatá, pomáhala mi vymýšlet utěšující SMSky pro ségru a byla prostě se mnou. Moc děkuju!
 


Komentáře

1 Dardes Dardes | Web | 12. července 2009 v 18:03 | Reagovat

http://game-prof.blog.cz/ Koukněte, promintě za reklamu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama