310. den (So) - Zhasněte lampióny

11. července 2009 v 12:52 | qlarinka |  Čína
Po třetí hodině ranní jsme byly probuzeny nepořádnou holandskou spolubydlící, která se vrátila z flámu. Snažila se být co nejvíc potichu, ale moc se jí nedařilo, klasika - všechno vám vždycky padá na zem, dveře bouchají a telefony zvoní nahlas, když se vám to nejméně hodí. Rozhodla jsem se, že si dojdu na záchod, když už jsem vzhůru, Maria na mě koukala, tak slezla z palandy a že jdem obě. Já už měla její pantofle a obě jsme byly tak rozespalé, že jsme si toho ani nevšimly, tak jsme se tak synchronně dokolíbaly na záchod.


Maria chudera bez brýlí skoro neviděla, takže naši jednonoční spolubydlící, která si u umyvadla čistila zuby, jsem si stihla prohlédnout jen já. Byla blonďatá a … prostorově výraznější, víc jsem toho rozespalá nezaznamenala.

Vrátily jsme se do postelí a rychle zase usnuly. Ráno v 8 hodin jsme to Holanďance oplatily, protože jsme musely vstávat, abychom stihly všechno, co jsme si naplánovaly. Specialitou našeho hostelu bylo, že snídaně byla v ceně pobytu, takže jsme se krásně evropsky nabaštily. Sice conrflaky s mlékem nebyly asi ideální potravou pro mé nestabilní břicho, ale kdo by odolal...

Těsně před odchodem si ještě Maria zamluvila nocleh ve dvojlůžáku, aby se sem večer mohla vrátit s přítelem. Na druhý hostel, který jsem jí ukazovala včera a kde si také zamluvila nocleh, se vykašlala. Ono jim tam neubyde...

Dojely jsme metrem do centra a šly se podívat do zahraničních obchodů, abychom zjistily, jestli s naší počínštělou módou zapadneme v Evropě. Asi to bude těžké, ale obě jsme dost sportovní typy, tak toho s džínama snad zas tolik nezkazíme. Nakonec jsem ale stejně neodolala a koupila si poslední čínské oblečení (víc už by se mi opravdu, ale opravdu nevešlo) a to hnědou halenku.

Potřebovaly jsme dobýt energii a jedinou dostupnou restaurací byl mekáč. No jo, nedalo se nic dělat. Na druhou stranu nám maso a všechny ty oleje docela dobylo energii, kterou jsme vzápětí spálily na místním záchodě :-D Jsme si z toho musely už dělat srandu, protože pro mě 11. den průjmů, který jsem zkoušela léčit hladem, evropským jídlem, čínským jídlem, černým uhlím a kdoví čím ještě a pořád jsem se ho nemohla zbavit, docela silnou fyzickou zátěž - prostě nezbývaly síly.

Síly pořád chyběly a zbývala nám asi hodina času, tak jsme si sedly před obchoďák a pozorovaly lidi. Pokračovaly jsme ve hře na Hulu a Lulu a debatovaly nad nesmrtelností chrousta, nebo spíš švábů, protože ti jsou v Číně obvyklejší...

Nakonec jsme vyrazily na metro. Oběma nám přišlo líto, že se musíme loučit, protože jsme věděly, že se sice ještě zítra uvidíme, ale už tam bude Mariin přítel a nebude to stejné. Došly jsme na nástupiště, každá nastoupila do jiné soupravy, protože já jsem jela na nádraží a Maria na Maglev (magnetický vlak jedoucí na letiště) a se smutnýma očima na sebe mávaly.

Uteklo to docela rychle a za chvíli jsem už seděla ve vlaku. Sousedící Číňanka si se mnou vyměnila místo a pustila mě k okýnku. Další dvě Číňanky, co seděly naproti mně si se mnou povídaly, ale jedna z nich mluvila strašně potichu, takže jsem jí vždycky odpovídala na něco jiného. Zeptala se třeba, jestli mám místenku a já jí odpověděla, že jsem v Číně rok :-D Nebo kam jedu a já jí řekla, že tu studuju... To jsem zas jednou udělala dojem.

Protisedící sousedky si koupily jízdenky pozdě a neměly místenky, ale zřejmě někdo zmeškal vlak, protože je ze sedadel nikdo nevyhodil. Já byla docela unavená, takže jsem se snažila spát, ale bála jsem se, že přejedu, takže jsem jen poslouchala muziku se zavřenýma očima. Kdykoli jsem je otevřela, chtěly se Číňanky povídat, takže jsme opět zabrousily na téma svateb a ideálního věku na vdávání a rození dětí - obvyklé čínské téma. Nechyběla ani klasická otázka na to, jak těžké je sehnat práci apod. Přežila jsem ;)

V Hangzhou na nádraží jsem se trošku proběhla, než jsem našla autobus, ale nakonec se zadařilo a já se vezla na kolej. Bohužel si hned za mě sednul čínský úchylák, který mě nepříjemně pozoroval už na zastávce, ale vystoupil někdy v půli mé trasy, takže jsem se ho zbavila včas. Aby těch strastí nebylo málo, autobus mi nezatočil ke koleji, takže jsem musela kus docházet. Nechápu...

Bála jsem se, že se nestihnu rozloučit s Naste, Aiste a Sašou, a že mi odjedou do Malajsie bez rozloučení. Vracejí se totiž až 17. a to už budu doma. Nakonec jsem je ale stihla bez problémů a málem to byly ony, kdo se nepřišel rozloučit se mnou, ale dobře to dopadlo... I když tedy trochu smutně, protože po jejich odjezdu naše kolej téměř osiřela, takže tam bylo ticho a prázdno. Mohla jsem se bez front sprchovat v prostřední sprše, kdykoli prát... Nezvyk... I slzička mi ukápla...

Později jsem si všimla, že Saša zapomněla zhasnout světlo v pokoji. Došla jsem tedy za vrátným, aby to napravil, ale došel se mnou nahoru, že sám do pokoje nevstoupí. A to je vypínač hned za dveřmi. Bohužel si ale všimnul, že Litevky u sebe nezhasly lampičku a nutil mě ji zhasnout taky. Já ale věděla, že je to proto, že tam mají želvu (měly 4, ale zbyla jim už jen poslední), tak aby jí nebyla zima. Musela jsem volat Naste na letiště, co jako mám dělat, ale uklidnila mě, že Natasha má klíč, tak ať to zhasnu a pak jí dám vědět. Život nemůže být nekomplikovaný, byla by to nuda, že ;)

Dlouhého dne ale ještě nebyl konec a mě čekal první čínský Skype telefonát. Mamka se totiž podílí na organizaci Kung-fu akademie (tábora pro dospělé), který se zítra rozběhne v Hradci. Jedním z učitelů je i Číňan, který měl od čtvrtka do neděle bydlet u nás doma, tak mě mamka prosila, jestli bych si s ním nemohla zavolat na Skypu, aby se cítil trochu jako doma.

Situace se ale trochu zkomplikovala. Číňan letěl do Prahy přes Amsterdam, kde ho zastavila cizinecká policie, že mu chybí nějaké potřebné dokumenty (které však neměly být potřeba). Díky tomu zmeškal letadlo do Prahy a cesta se mu velmi zkomplikovala. Číňan navíc vůbec neumí anglicky, takže pro něj cesta musela být vskutku veselá. Když ho nakonec dopravili do Prahy, zapoměli do zavolat pánovi, který ho měl vyzvedávat, takže na něj nikdo nečekal. Když se konečně našli, tak zjistili, že Číňanovi nedorazil kufr... Jestli bude můj let také tak komlikovaný, tak se mám na co těšit :-D Já si ale stejně myslím, že mi buď ztratí kufry nebo mě zavřou do karantény kvůli prasečí chřipce...

Hovor přišel docela rychle, takže jsem byla nepřipravená nejen já, ale hlavně Číňan. Chudák se divil, jak to na něj mluvím a když už mluvil sám, tak docela mumlal, tak to bylo obtížné. Navíc moje výslovnost je ovlivněná nejen češtinou, ale i Hangzhou, kde místní míchají s a š, jak se jim zachce, a já to začala dělat taky, takže chudák chlap ;)

Vysvětlila jsem mu, že jednu noc přespí u nás a pak se přestěhuje za ostatníma do školy. Měla jsem se ho zeptat, jak mu zatím chutná (byl tam s ním ten pán, co ho vyzvedával na letišti, takže mi to vždycky dlouze řekl česky, já to krátce přeložila do čínštiny a Číňan jedním slovem odpověděl :-D). Z jídla asi nebyl zrovna nadšený, protože odpověděl ve stylu, jako že se to ještě dá. Ale já se mu ani nedivím, naše jídlo je zcela odlišné :-D Chudáček čínskej ;)

Nejlepší ale bylo, když jsem se ho zeptala, jestli má nějaký problém nebo otázku a on najednou spustil jak kulomet. Docela jsem se lekla, co se stalo, ale nakonec se ukázalo, že jen velmi expresivně vyjadřoval, že se musí zamyslet :-D Nakonec řekl, že nemá :-D

Dopadlo to dobře, já měla dobrý pocit, že jsem něco přeložila a že se mě snad Číňan moc nelekl. Doufám, že ho doma stihnu potkat ;)
 


Komentáře

1 AA AA | Web | 11. července 2009 v 18:28 | Reagovat

co se tyce cornflakes, tak ja bych odolala naprosto jiste, protoze i bez strevnezaludecnich potizi bych jen po pricichnuti mela neuveritenly tanec...

jinak, tak ti me napadlo, na prujmova onemocneni je vynikajici SMECTA... ale netusi, jestli se to da v Cine koupit... :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama