311. den (Ne) - Střevní krize

13. července 2009 v 17:06 | qlarinka |  Čína
Nedělní ráno bylo velmi krušné. Občas se mi prostě zblázní všechny orgány najednou, ale tohle byl teda opravdu zážitek. Od průjmu a holčičích měsíčních starostí se mi to tak krásně zkomlikovalo, že jsem vyházela ze svých útrob všechno horem i spodem a ještě se hodinu svíjela na posteli. Někdy bych si tak strašně přála být chlap, ale nenadělám nic, tak musím trpět i nadále. Naštěstí to takhle kruté nebývá každý měsíc, jen tak jednou za půl roku, tak teď mám zas až do podzimu vybráno :-)


V postelové pozici jsem strávila skoro celé dopoledne, nejdřív s bolestmi a pak vyčerpáním. Po poledni přišla Maria i se svým Kristianem. Byla jak proměněná, většinou jsem já ta ukecaná a evidentně mladší, ale bylo příjemné vidět, že vedle Kristiana se tím "telátka" umí stát taky :-) Museli ještě poslat poslední balík, tak jsem Marie stihla předat můj dárek na rozloučenou - kalendář na příští školní rok se společnými fotkami z Číny. Pro Anni mám taky jeden, tak jsem jí ho šoupla do kufru, aby ho našla doma jako překvapení :)

Taky se mi povedlo od Seana získat ty fotky, které jsem před týdnem fotili. Jsou naprosto úžasné, už se těším, až je hodím na net, protože jsou opravdu parádní :-)

Potřebovala jsem dojít na poštu poslat poslední pohled, což se mi sice povedlo, ale málem jsem nedošla zpátky, jak jsem byla unavená. Musela jsem rovnou do postele a chvíli ležet se zavřenýma očima. Ráno to opravdu bylo horší než kdykoli předtím...

Po sedmé hodině přijela Anni. Chris odletěl stejným letadlem jako Noémi, ale bylo příliš mnoho cestujících, takže nakonec Noémi přesunuli do Business class (z ekonomické třídy do lepší), takže museli jet každý sám. Noémi se ale prý musela hodně nutit, protože na ní na letišti dopadlo, že v Číně nechává svého japonského přítele. Zažádala si tedy o částečné stipendium do Pekingu na příští školní rok, ale ještě neví, jestli ho dostane. Číňanům v tomhle všechno hrozně trvá.

Když se Maria s Kristianem vrátili z procházky, vyrazili jsme ještě s Anni na závěrečnou večeři. Vzhledem k tomu, že jsem se sotva vlekla, jeli jsme taxíkem. Anni se hodně divila, protože já upřednostňuju autobusy a vlastní nohy, ale opravdu jsem na to neměla sílu. Vybrali jsme si horký kotlík, který jsem měla jako závěrečný i se třídou. Bylo to fajn a docela mě to posílilo, ale i tak jsem byla smutná, že jsou to skoro poslední chvíle s Mariou...

Posílená večeří jsem se s Anni ještě vydala za Jasperem, abychom se také rozloučili. Ti dva si koupili víno a kolu, aby si dali poslední kalimóčo, a já upíjela kolu samotnou. Za poslední týden jsem jí vypila víc, než za celý svůj život, ale potřebovala jsem nějak dobíjet energii, protože ty časté záchodové návštěvy opravdu vyčerpávají. Ráno jsem se taky (po 12 dnech snad) konečně odhodlala a vzala si Eucefuryl, což je chemoterapeutikum (sajrajt) léčící různé, ale hlavně cestovní, průjmy. Nevím, jestli zabraly léky (jinak děkuji Barče, že mi radila, jak na ně, protože ví, že moje tělo není na takovéhle chemické produkty zvyklé a na normální dávky reaguje přehnaně, takže mi vždycky poradí, jak si dávku změnšit) nebo něco jiného, ale večeře mi vydržela v břiše :-)

S Anni a Jasperem jsme seděli na školní střeše asi do jedenácti, bylo to snad poprvé, kdy jsem s ním někdě byla, ale nebyla jsem opilá :-D Snad se nám to někdy povede zopakovat v Kolíně (nad Rýnem) nebo u nás v Čechách :-) Teda myslím ty víno párty, ne moji abstinenci ;)

O půl dvanácté jsme dorazily na kolej. Spěchala jsem, abych se stihla rozloučit s Mariou. Anni nechápala, proč jsem tak smutná, vždyť přece Maria není můj přítel (jako že spolu nechodíme), tak to není tak hrozné loučení... Nedokázala pochopit, že veškerý čas, který ona posledních 5 měsíců strávila s Chrisem, jsem já strávila s Mariou. Bylo to bolavé loučení, jsem ráda, že to bylo brzy za mnou, ale nedokážu si představit, že to ke svojí "Krabičce" budu mít dál než přes 2 dveře a jednu větu na Skypu....

Rychle s Anni domlouvám program na zítra, abychom se neunudily. Čeká nás totiž poslední společný den v Hangzhou, tak abychom na něj nevzpomínaly ve zlém. Pak už jdeme ale radši spát, abych já mohla slzy schovat do peřin a doufat, že tohle všechno ještě ve skutečnosti nekončí...

Jinak mamce doma začla ta kung-fu akademie, takže o ségře žádné nové zprávy, ale kdyby se něco dělo, tak mi určitě dají vědět, tohle je dobré znamení... snad...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama