1. den (Út) - Odjezd

5. září 2010 v 4:59 | qlarinka |  Taiwan
Tak už je to tady. Po snad víc jak půl roce příprav, pohovorů, vyplňování lejster, žádostí o stipendia, vízum a kdoví co ještě, vyřizování pojištění, mnoha cest do Prahy i do Olomouce je konečně čas zavřít kufr a vyrazit na Ruzyni.

Odlétala jsem až v půl osmé večer, takže jsem měla spoustu času dobalit kufr (přičemž jsem ho jednou omylem celý vysypala, když jsem ho vážila a zapomněla zapnout), zvážit věci (vešla jsem se, juhů), sníst na půl roku poslední evropskou pizzu, zařídit plnou moc v bance, kdyby se něco stalo, tak aby měla mamka práva za mě jednat, zabalit kufr strečovkou a vyslechnout si, že v případě, že by mi velký kufr ztratili nebo někde zapomněli, tak mi výbava toho malého do letadla bude úplně nanic....

V malém kufru jsem totiž měla čokoládu (přes kilo), perníčky (2 velké pytlíky), pár knížek a společenských her, náhradní tričko, kartáček na zuby a plyšového soba. Tedy vyloženě to nejnutnější :)

Doma jsem naposled zkontrolovala pas, letenku, bankovní kartu a mohli jsme jet. Vzhledem k tomu, že máma jela ten kousek z práce přes hodinu, protože byl poslední prázdninový den a všichni se s dětmi vraceli domů, vyjeli jsme raději do Prahy s velkým předstihem. Vzhledem k tomu, že jsem letěla mimo Shengen, z Prahy přímo do korejského Seoulu, seznámila jsem se poprvé s terminálem 1. Orientace v pohodě, na letišti čisto, za jedno mámino kafe ve Sturbucksu nás nechali u stolečku sedět 3 hodiny. 

Kufr jsem měla díky stečovce těžší o půl kila, což je nula nula nic, takže to nikdo neřešil. Vzhledem k tomu, že jsem tentokrát letěla sama, nebyl ani čas na slzy, protože jsem se bála, že bych taky mohla minout svůj terminál. Překvapilo mě, že kontrola příručního zavazadla byla až těsně u letadla (a ne při vstupu k takovým těm obchodům), ale naštěstí neměli žádné námitky a já mohla vklidu nasednout do 20 minut zpožděného letadla.

Jídlo nic moc, holt Korejci rádi pálivé a já ne, ale jinak to šlo. Letadlo poloprázdné, takže jsem seděla u okýnka (přímo nad křídlem, a ani se neklepalo) a ob sedadlo vedle mě Korejec, který mě nutil jíst červenou pálivou pastu, ale nechal toho, když viděl, jak mi z ní vyhrkly slzy. Díky volnému místu mezi námi jsme se mohli roztahovat a docela dobře jsem se (na to, že to bylo v letadle) vyspala.

Než jsme se vykodrcaly do 10tis výšin (nebo jak vysoko to létá) a přinesli nám večeři, rozkoukala jsem film Malý princ, ani jsem nevěděla, že to bylo zfilmováno. Kniha je (jako obvykle) lepší. Nejhorší bylo, že oproti naznačené smrti Malého prince v literární předloze, umíral hlavní hrdina ve filmu asi 30 minut a navíc tak dojemně, že jsem byla ráda, že je v letadle tma. 

Usnula jsem snad ještě u titulků a vzbudila se až když nám nesli snídani.

V letadle Praha - Seoul
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama