3. den (Út, 30.11.2010) - Královský palác, čínská čtvrť a noční cesta do Krabi

14. prosince 2010 v 8:21 | qlarinka |  Thajsko 2010
Ráno jsme si sbalili věci, nechali je na recepci a vyrazili do paláce, kam jsme původně chtěli jet už včera. Původně jsme dnes měli jet do Ayuthayi, což jsou rozvaliny bývalého hlavního města asi 40km na sever od Bangkoku, ale když včera nevyšel ten současný palác, rozhodli jsme se jít radši tam.


Na místě jsme se ujistili, že jsme včera byli opravdu podvedeni, protože ve dvě odpoledne se tam rozhodně nezavírá. S oblečením to bylo trochu složitější, sice už povolili sandále (dříve byla nutná plná obuv), ale dlouhé nohavice nebo dlouhá sukně a ne tílka zůstaly nutností. Kdo neměl patřičné oblečení, mohl si ho tam půjčit (asi za poplatek), u nás měla jediný problém Origami, protože si vzala pod sukni dlouhé legíny, které ale byly úplé a to se taky nesmělo. Zjistili jsme to ale až dost pozdě, takže si přes to navlékla tříčtvrťáky Luc a bylo :) Ještě, že je Luc vyšší :-D

Já vám toho o paláci moc neřeknu, protože mi bylo špatně, takže jsem se na to pak dívala až skrz fotky. Sice jsem tam teda byla, ale fakt mi nebylo dobře... Holt jsem si zas jednou přála, abych byla kluk a tyhle problémy mě pravidelně netrápily, i když teda ono to zas tak úplně pravidelně není, takže se pan doktor doma může těšit, že ho půjdu poprosit zas o doporučení na krevní testy, protože tohle se fakt nedá... Ale jinak teda záchody tam měly pěkné, jen se občas dost blbě hledaly (jednou jsem prošla zákazem vstupu, musela jsem si k tomu dokonce otevřít bránu na petlici a doufat, že mě cestou zpátky nikdo nechytí).

Asi největším problémem bylo, že jsme tam byli přes poledne, věřila bych, že bylo přes 40 stupňů. Navíc byla většina obrovských soch, budov, pagodek a dalších staveb pozlacená, takže ty kovy pohltily sluníčko a pálily ještě víc. V kombinaci s dlouhým oblečením to bylo opravdu nesnesitelné! Nicméně i tak jsem se dozvěděla, v které budově bude příští týden král přijímat narozeninové gratulace a jaké uniformy má místní stráž.

Po prohlídce se kluci vydali na konzulát pro Míšovo vízum a já vyrazila s holkama (o přes jejich protesty, že mám jít radši na hotel odpočívat) do čínského města, což je jedna čtvrť v Bangkoku, kde má být mnoho Číňanů. Holky měly hlad, ale pořád jsme nemohly narazit na nic pořádného k jídlu, navíc aby to Origami mohla beze strachu, že se to její slinivce nebude líbit. Přece jen nás čekala noční mnohakilometrový přejezd.

Já jsem neměla na jídlo ani pomyšlení, ale holky se mě neptaly a nakonec mi u paní v přístavu taky objednaly polévku a dobře udělaly. Nebyla to sice nejlepší polévka v mém životě, ale účel rozhodně splnila, takže jsem pak už byla schopná jít a mluvit a ne jen sedět a kuňkat :) Najednou nás zastavila nějaká pouliční prodavačka a při pohledu na mou tašku zaslabikovala "Čung-kuo", tedy Čí-na, a pak se na mě tázavě podívala, co jsou zbylé znaky. Měla jsem totiž s sebou tašku z Číny :)

Chvíli jsem si s ní povídala a obě jsme měly takovou radost, že se spolu čínsky domluvíme, že jsem úplně pookřála a už mi vůbec nebylo špatně. Jazyková krize se u mě dostavila teda pěkně rychle :-D Paní byla Thajka, bylo jí tak přes 40 a rodiče měla Číňany. Sama říkala, že čínsky umí jen hodně málo a pak se mě zeptala, jestli mluví dobře :)

Měla jsem radost, že asi vypadám fakt učeně, protože to bylo poprvé, kdy se mě někdo ptal (navíc v podstatě Číňanka, když měla rodiče Číňany), jestli umí čínsky :) Samozřejmě jsem jí pochválila, že jí to jde skvěle a jen tak dál a pak už jsem se rozloučila a šla s holkama nakupovat :)

Objevili jsme tam totiž veliké tržnice, kde měli ohromnou spoustu věcí za minimální ceny. Většina toho teda byla dovezená z Číny, ale holky tam nikdy nebyly a pokud to na té věci není napsané, tak to stejně nikdo nepozná, takže jako dárek z Asie se to může považovat i tak :) Koupila jsem si malou taštičku do autobusu, abych si mohla nejcennější věci (pas) dát pod tričko a nemusela se bát, že mě někdo okrade. Luc si koupila krásné kalhoty a Lucka nějaké dárečky domů (nebudu jmenovat, co kdyby to četli). Jinak pokud pojedete do Thajska a budou vám chybět suvenýry, tak rozhodně doporučuju navštívit, protože tam koupíte opravdu cokoli.

Pak už jsme se vrátily za klukama, vyzvedly batohy a šly ukecávat taxikáře, aby nás za o nejmenší cenu dovezl na nádraží. Nakonec (ve 3. autě) se nám to povedlo ukecat na 150B bez taxametru, takže jsme byli spokojení, protože včera jsme s taxametrem platili 180B. Když jsme dojeli, tak se sice taxikář snažil získat víc, že nás vezl po dálnici a tak, ale to se člověk nesmí dát, protože jednou ta cena byla domluvená a tak prostě musela platit.

Na nádraží jsme byli hodně zklamaní tím, že se tam nedá pořádně nic koupit k jídlu, resp. všechno vypadalo divně a před dlouhou jízdou si to nikdo z nás nedovolil riskovat. Nakonec nás zachránil Seven a já poprvé podlehla kouzlu perníku politého čokoládou, který chutnal skoro jako ten od babičky. Doprovázel mě pak po celý zbytek pobytu, protože byl opravdu vynikající :)

V autobuse jsme se poskládali celkem bez problémů. Seděla jsem s Origami, Lucka před námi měla dvojsedačku pro sebe a během minuty usnula a vydrželo jí to do rána, kluci seděli za náma a koukali na film, my s Luckou kecaly a měly jsme radost, že jsem přibalila Kinedryl, protože autobus pěkně houbal.

Oproti veškerému očekávání jsme dostali každý deku, vodu, sendvič, fruko a křupky. Nejdřív poušteli nějaký stupidní asijský seriál v originále, navíc s rozklepaným obrazem, a poté zahraniční film z války, který byl ale bez titulků a dabovaný thajsky, takže jsme z toho zas nic neměli. No, ale aspoň se tomu neklepal obraz... spát se přitom nedalo, koukat se na to taky nedalo, tak jsme to prokecaly :)

Po filmu jsme usnuli, ale hned chvíli na to se stavělo na noční zastávce. Záchody byly docela zážitek, navíc jsme předtím v autobuse viděli švába, takže super. Byla jsem rozespalá, ale zážitky mě docela dobře probraly... ale ani tak jsem nedokázala pochopit, že si tam někdo může dát plnou miskou horké polévky nebo podobné velké jídlo, já bych po půlnoci takhle moc jíst nemohla...

V autobuse jsem pak dostala vynadáno, že mluvím moc nahlas a ostatní chtějí spát. Jenže když už mě předtím probrali, tak se nemůžou divit, že jsem oživlá... Ale ne, já to paní nevyčítám, řekla to slušně a já bych se asi zachovala stejně, jen mě to pobavilo... no prostě jak doma :-D

Nezbylo nám než být ticho, nevšímat si pobíhajících mnohonožců (švábů) a zkusit spát. Docela se to dařilo a v 8 hodin ráno jsme se divili, že už jsme v Krabi.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama