16 km s Alíkem

28. září 2011 v 8:38 | qlarinka |  Příběhy ze života
Protože se nám výlet do Posázaví líbit, vyrazili jsme do týdne na jednodenní opáčko. Přibrali jsme taky Krtku, aby pořád neseděla doma, nezapomněli jsme ani na deštivé počasí, které s námi cestuje víc než rádo, a mohlo se vyrazit. Cílem byla vodní nádrž Seč na Chrudimsku a pěší výlet po zříceninách v jejím okolí. Tentokrát jsem vyrazila v riflích, aby se za mě zbytek výpravy nemusel stydět, nicméně P se ode mě naučila, že v džínách se na výlety nejezdí, takže měla sportovní kalhoty, Krtka taky a o L ani nemluvě... Navíc jsem si na prvním možném místě škuble džíny pod zadkem v celé šířce, takže se pro příště budu držet starého hesla, že v džínách se nevýletí :)



V Seči jsme navštívili informace, kde se paní nudila, takže nám dlouze vysvětlovala, co všechno se tam dá dělat. Nakonec jsme se déšť nedéšť vypravili podívat se na přehradu a nakonec přece jen vyrazili na původně plánovaný výlet. Aby nás šlo víc, přidal se k nám už ve vesnici pes, kterému jsme začali říkat Alík. Nejdřív jsme jen hlídali, aby ho nepřejelo auto, ale byl to přátelský hafan, tak jsme ho nakonec vzali na výlet s sebou.

Nejdřív jsme se pokochali přehradou a dvěma zříceninami, které jsou v jejím těsném okolí (na jména si samozřejmě nevzpomenu) a Alík nás dostal, když vylezl i tam, kam jsme měli problém vylézt my... buď to byl pes - výletník a dobrodruh, nebo to tam perfektně znal :)

Přestalo pršet a my vyrazili na zříceninu Lichnice. Alík se cestou vykoupal v Seči a pak s sebou nesl žabinec ještě pěkných pár kilometrů. B nás zasvětil do hledání cashek ("kešek" - schovávačky, které se hledají podle GPS souřadnic, kdo tento poklad najde, může vyměnit něco co najde v krabičce, za něco, co s sebou přinesl, nebo se jen podepsat do notýsku) a nesmírně mě to bavilo a hned bych šla zas :)

Alík nás zase naučil, že někdy člověk musí udělat i to, co by nikdy jindy neudělal... pobíhal totiž kolem nás v lese a najednou se ozvalo šílené kňučení... bohužel jsme zjistili, že v psovi se projevili zvířecí pudy a když potkal bezbranného kolouška (nebo menší srnu, netroufla jsem si jít blíž), tak zaútočil... a dopadlo to bohužel špatně... kluci tam nakonec vyrazili zjistit, co se vlastně stalo a museli nebohému zvířeti zkrátit jeho utrpení... bylo to smutné a drsné... a přitom to byl prostě život... jen nerada si připuštím, kolik je na Darwinově evoluční teorii pravdy, ale když je člověk u smrti tak blízko, pochopí toho najednou spoustu...

Atmosféra zhoustla a respekt z Alíka narostl, ale pes si na nikoho z nás nedovolil ani zavrčet, natož zaútočit... a je to pořád jen zvíře a nemohli jsme mu vysvětlit, že to, co udělal, bylo špatné... a on nám zase nemohl říct, jestli to zvíře nebylo třeba nemocné a on se třeba nestal jen prostředníkem eutanasie... ať to bylo tak či tak, trvalo docela dlouho, než jsme se z toho oklepali.

Nakonec jsme dorazili na Lichnici a užívali si parádní rozhled a litovali, že tka nádherná stavba (byl tam model), byla z rozhodnutí Ferdinanda II. (myslím) zbořena. Pes se tam všem líbil, ale i když jsme ho tam chtěli nechat, vždycky si nás zase našel a vzorně pokračoval tam, kam jsme šli.

V Třemošnici jsme zjistili, že nám nejede autobus zpátky, P a B se tak vypravili jiným spojem někam poblíž a ještě kus trasy se prošli, aby se pro nás mohli autem vrátit (Alíka by totiž bez košíku a vodítka do autobusu nepustili a nechat v jiném městě jsme ho nechtěli).

Mezitím jsme si stihli koupit něco malého k jídlu, nakrmit Alíka a seznámit se s místním bláznem Romanem, který chtěl mermomoci vědět, jestli umím nahodit Windowsy, protože mu spadl počítač a potřeboval by to opravit... z neznámých důvodů chtěl pomoct ode mě a ne od L, který se ho snažil poslat pryč. To, že se nám Roman nelíbí, muselo být hrozně patrné, protože Alík začal výstražně vrčet. Za celý den se na nás, lidi které jsme potkali, ani na jiné psy netroufl ani křivě podívat, ale na druhou stranu jsme viděli, co udělal srně, takže jsem se bála, že improvizovaný obojek, který jsme v cílové destinaci vyrobili, aby nám pes pořád neutíkal do silnice, prostě neudržím. Na stopadesátý pokus jsme se naštěstí nakonec Romana zbavili a nemuseli jsme se už dál bát, jestli ho Alík kousne nebo sežere.

V Seči jsme Alíka vrátili a nakonec zjistili, že se jmenuje Rex a má tam pána, který se o něj ale ani moc nestará. Chybělo málo a vzali jsme psa domů, u někoho by ho snad doma dovolili, ale když se našel pán, musel i pes, který vlastně docela poslouchal a nevypadal nijak dlouhodobě ublíženě, zůstat doma.

Výlet se povedl stejně jako Sázava a díky Alíkovi bylo o spoustu zážitků víc, až zas příště pojedem na výlet, dám vám vědět a můžete nám půjčit svého psa ;)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama