01: Suis-je prête à Porto?

20. září 2012 v 12:26 | qlarinka |  Erasmus v Portugalsku
Dámy a přátelé, zdravím vás z Porta, konečně jsem se dokopala k tomu, napsat aspoň pár vět o prvním rozkoukávání se v druhém největším městě Portugalska... Zatím je můj pobyt plný objevů... a to především objevů sebe sama, řekla bych... Přestože vím, že nejsem v zahraničních pobytech žádným nováčkem, Porto mi dává pořádně zabrat a docela dost mě vyčerpává.

První náročnou etapou byl už samotný odjezd a balení. V úterý jsem měla čínské státnice (jupííí, už mi chybí jen diplomka) a v neděli se letělo. Nacpat všechno od dospávání, oslav, balení, navštěvování příbuzných a kamarádů a vyřizování věcí, které byly kvůli státnicím měsíc odkládané, do těch několika dní, byl docela mazec, ale povedlo se a v neděli jsme byli na letišti docela i včas.

Pár dní před odjezdem se mi ozval můj buddy (čti bady, familiérně ovšem též buddík (baďík) a nebo dokonce budík (buďík)). To je taková vychytávka erasmáckých programů (tj. to stipendium, na které mě sem poslali), že vám studentská organizace přidělí buddíka, místního studenta, který vám pomůže se v novém místě rozkoukat a zařídit základní věci (místní SIM kartu, kartičku na autobus, bydlení...). Uklidněná pocitem, že mě bude Vasco (čti Vašku), tedy onen buddy, čekat na letišti, jsem společně s D. (spolužák z Olomouce) nasedla do letadla a vyrazila na pětiměsíční dobrodružství.

První letadlo mělo chvíli zpoždění, takže nám v Lisabonu přiběhli naproti, ale druhé letadlo bylo taky zpožděné, takže místo o půlnoci jsme do Porta doletěli v jednu ráno. To bych ještě snesla, ale když jsem zjistila, že mě nepřijel kufr, byla jsem docela na nervy. Zajímavé, že D. přišel úplně v pohodě a to jsme je odbavovali společně. Než jsem pochopila, že kufr nebude, tak mě všichni ve frontě na ztracená zavazadla předběhli a já se dostala na řadu až za hodinu a půl. Pán mi řekl, že je z pozemní služby a v tom okýnku teď stejně nikdo není, až ráno, a ať mu dám telefon, že se ozvou... Nechala jsem si aspoň podepsat vlastnoručně vyrobené potvrzení o zpoždění zavazadla a ve skoro 3 ráno jsme se konečně vyhrabali do příletové haly.

Vasco se objevil za chvíli a dokonce i s manželkou - je mu totiž 40, přišel o práci a rozhodl se znovu studovat. Minulý semestr byl na Erasmu v Polsku a teď je hrozně nadšenej buddík. Naštěstí pro nás přijeli autem, takže D. jsme odvezli na jeho kolej (ten se má, že ji dostal, já mám smolíka, ale najít jsme to nemohli snad hodinu) a mě o půl čtvrté ráno vyložili u nějaké kamarádky, že tam přespím a ráno si pro mě přijdou.

Spala jsem na malém gauči v obýváku plném kytar, saxofonů a dalších nástrojů (byly tam i dudy). Nemohla jsem ani usnout, jak jsem byla ve stresu... a byla jsem vděčná Danovi, že mi aspoň půjčil tričko, protože jsem si na přelet Evropy samozřejmě do příručáku nezabalila nic, co bych si mohla obléknout.

Ráno jsem všechno sbalila a musela vzbudit bráchu té holky, co mě tam v noci pustila, protože byt byl zamčený. Nikdo mi neřekl, že jsem si tam měla věci nechat, ale nakonec to bylo stejně jedno, protože tenhle brácha se pak vyjádřil, že už tam žádné cizí lidi nechce. Trvalo to asi 8 hodin a už ze mě byl bezdomovec...

Nevyspalá a vykulená ze všeho jsem strávila odpoledne s Vascem a koukali jsme po bytech. Nemyslím, že bych byla až tak vybíravá, ale fakt jsme nenašli nic, co by bylo aspoň přijatelné. Za 200E na měsíc odmítám bydlet v pokoji s oknem 10x10 cm atp. Naštěstí se odpoledne ozvali, že už dorazil můj kufr, tak jsme pro něj večer jeli, to by bylo taky na článek, jaká to byla akce, ale nakonec mi ho dali, polámanej (a to jsem dostala začátkem srpna tenhle novej od Lufthansy) a včera mi konečně přišlo vyjádření, že dostanu zase novej. Ještě jsme si tam postěžovali na noční chování po mém příletu a v 11 večer mi konečně Vasco řekl, že jestli mi to nevadí, že můžu spát u nich doma v pracovně na zemi.

No, dopadlo to tak, že na té zemi spím ještě dneska. A zvou mě na večeře, tak jsem v pondělí pekla bábovku a vařila guláš, abych jim to aspoň trochu oplatila.

Bydlení jsme hledali všude možně, ale pořád narážíme na stejné problémy - předražené, pro víc lidí nebo v příšerném stavu (1) je Vascovi 40, takže mě jen tak někam nepustí a 2) mě už taky není 19, jako některým jiným erasmákům, takže nevlezu do nějaké barabizny). Taky jsem měla bydlet s Češkou, co přijela včera, týden jsme to plánovaly, vyměnily si asi milion zpráv... a nakonec mi v den příletu napsala, že jde bydlet někam jinam. Nabídla mi sice, že bych se tam taky vešla, ale musela bych dojíždět do školy a Vasco mi to prostě vůbec nedoporučil... A hlavně jsou to dvě holky, kterým je sotva 20 a po osobním setkání jsem zjistila, že už jsem fakt kapánek někde jinde...

Teď mám vypsáno asi milion kontaktů, takže už snad konečně něco najdu a budu se moct přestěhovat. Oni mi sice pořád říkají, že jim tu nepřekážím, ale představte si, že bych se k vám na 10 dní nakvartýrovala... a to mě třeba i znáte... Ale jsou moc hodní :) I mě vždycky přizvou k večeři :)

Držte mi pěsti, ať co nejdříve bydlím v něčem trvalejším...

K.
 


Komentáře

1 Terka V. Terka V. | 20. září 2012 v 13:02 | Reagovat

tedy Klárko, kapku si mě vyděsila já si na evropské lety do příručáku taky žádné oblečení nedávám a musím zaklepat, že zatím kufry vždy v pohodě dorazily... ale tak aspoň že se to zdárně vyřešilo a ty nemusíš krom bytu a školy řešit ještě oblečení a ostatní důležité věci

2 AjA AjA | Web | 21. září 2012 v 10:41 | Reagovat

hura, klarka opet na cestach!

3 cracatit cracatit | 27. října 2012 v 22:15 | Reagovat

No, pár týdnů jsem tu zase nebyl a koukám, že seš už v Portu, tak super a jdu číst další díly. Určitě piš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama