Příběh o nenápadné písničce...

18. června 2015 v 21:34 | qlarinka |  Příběhy ze života
Když se člověk stěhuje do nového města, kde prakticky nikoho nezná, snaží se vnitřně "natěšit" na všechno nové, co ho tam čeká. Nové prostředí, noví kamarádi, nová práce, nové bydlení... Ne že by chtěl na to staré zapomenout, to v žádném případě, ale kdyby se začal utápět ve vzpomínkách ještě předtím, než se tam vůbec dostane, asi by se smutkem zbláznil.


Najednou je tady den S, tedy den stěhování. Kufry, tašky a krabice se přesouvají z místa na místo, z auta do auta a z bytu do bytu. Zjišťujete, že to vlastně ani moc nebolelo a jste na druhém konci města, státu nebo i planety. A ten vysněný nový život může začít.

Jdete do nové práce novou cestou, ve výkladních skříních prohlížíte zboží, které "tam u vás" nikdy nebylo, noví kolegové si s vámi začínají tykat a všichni místo croissantů snídají frgále. Pomalu si zvykáte na nové prostředí.


Kdykoli po návratu do nového bytu na vás ale vzpomínky útočí, přeci jen za zavřenými dveřmi jste jen sami se sebou a těch dojmů z dřívějška nosíte v hlavě víc, než jste stihli za pár dní vstřebat v novém prostředí. Začnete přemýšlet o tom, co asi dělá onen známý nebo tamta kamarádka, jestli se bývalí kolegové stále hádají, jak bylo jejich zvykem, a jestli sousedům už kvetou muškáty v truhlíku.


Máte chuť zvednout telefon a zavolat snad každému, koho jste nechali "tam na druhé straně", ale ono to není tak jednoduché. Co byste jim asi říkali?

  1. - Jo, mám se fajn, ale stýská se mi.
    - Tak proč jsi tam vůbec jezdil?
    (Přece proto, že ta změna byla potřeba, že už bylo nutné jít dál, něco změnit...ale to přece nemůžu vysvětlovat do nekončna...)
  2. - Mám se hrozně!
    - Koukej přijet zpátky!
    (Ale vždyť jsem tu jen pár dní, třeba bude líp, jen je potřeba trochu trpělivosti...)
  3. - Mám se supr, fajn a všechno je skvělé...
    - To ti jako ani nechybíme?
    (Do prčic, jak si tohle někdo může myslet, kdyby mi nechyběl, tak asi nevolám, ne? Prostě mi je smutno a chtěla jsem to slyšet, tak proč mi to takto kazíš?)

Další možnosti jsou různámi variacemi na výše zmíněné. Pořád dokola přemýšlíte, jestli tedy volat a pokud ano, tak komu... až nakonec sníte nejmíň 3 tabulky čokolády (ach ty nervy), rozkoukáte nejstupidnější seriál, který na internetu najdete (ach ta nuda) a stejně nevymyslíte vůbec nic. Nikomu nevoláte a je vám hůř - z myšlenek, z přibraných kil i z bolavých očí.


Pořád si nemůžete vybrat, jestli jít pouze cestou nových možností nebo zůstat ve vzpomínkách, a tělo a duše jsou z toho tak zmatené, až si začnou vymýšlet. Připomenou vám všechny přehlížené neduhy a na průšvih je zaděláno. Skončíte s chřipkou, zlomenou rukou nebo třeba o berlích. Tělo vám dává najevo, že se k němu nechováte hezky a měli byste se nad sebou zamyslet. Zamyslet?! Copak toho přemýšlení už nebylo dost?!
Nakonec seberete odvahu a vydáte se mezi lidi. Snažíte se nenápadně projít kolem kavárny, kde se organizované setkání koná, abyste okoukli situaci. Vevnitř už se všichni baví, scházejí se totiž pravidelně, tak je jasné, že se mezi sebou znají a nebudou se na sebe jen tak tiše koukat.


Červíček pochybností se ozývá znovu a místo toho, abyste vzali za kliku, vydáte se po ulici dál. V nedalekém parku usednete na lavičku a začnete přemýšlet (ano, znovu přemýšlet) o tom, jak moc je život těžký. Nakonec dojdete k závěru, že jediné, co vám teď může aspoň trochu ulevit, je postěžovat si nejlepší kamarádce. Než se vám zobrazí seznam připojených přátel, vybafne na vás něco jiného - nové video.


Týdny a týdny jste odolávali pokušení na podobný odkaz kliknout, vždy totiž zvítězil strach, že by vám bylo ještě víc smutno, vždyť hlavními aktéry jsou jedni z těch, které jste tam v tom bývalém životě nechali. Ale jste sami v parku na lavičce, vysněné seznámení s novými lidmi se nezdařilo, trápí vás zdraví... copak by člověku mohlo být v cizím městě ještě hůř? Pokušení se nedá odolat a video spustíte...


People get ready.... you don´t need no ticket... you just get on board... (Lidi, připravte se.... nepotřebujete jízdenku... prostě si nastupte...)...


A najednou je všechno snažší, ani nevíte jak a už stojíte uprostřed kavárny a místní partička nadšeně vítá, že se chcete přidat. Konečně pochopíte, že tu vůbec nejste sami, že všichni, které jste nechali na druhé straně, na druhém konci města, státu či planety, jsou tady pořád s vámi. Vůbec totiž nezáleží na tom, jestli vás zrovna drží za ruku nebo jestli se jen jednou za čas spojíte vzpomínkou. Podstatné je, že se máte.

A já vás mám, milí Gabrielíci, a za to vám děkuju, protože tu díky vám nejsem sama :)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama