Když jsem tady zveřejňovala svůj cestovatelský deníček, byla mezi mými čtenáři i Pavlínku z Brna. Opakovaně mi psala, jakou mám odvahu a že to není jen tak, někam vyjet...a že ona by moc chtěla do Španělska, studuje na bilingvním gymnáziu a ta země ji láká.
Odepsala jsem, že jestli tam tak moc chce, ať si zažádá o stipendium a vyrazí, že to určitě zvládne, obzvlášť pokud už teď perfektně ovládá španělštinu. Na její protesty, že to vůbec není tak jednoduché a v cestě stojí spousta překážek, jsem odpověděla něco ve smyslu "Kdo se bojí, nesmí do lesa" a nechala Pavlínku Pavlínkou.
Po čase jsem dostala krásnou zprávu ze Španělska, holčina děkovala, že jsem jí dodala odvahu tu přihlášku poslat a teď si plní dlouholetý sen. Měla jsem z toho samozřejmě velkou radost. Pak přišel do módy Facebook a s Pavlínkou jsme se skamarádily i na sociální síti, nikdy jsme se ale nepotkaly, tak jsem byla zvědavá a nedočkavě rozklikla její profilovku, její oči se mi totiž zdály dost neobvyklé.
Až když jsem viděla celý obrázek, všechno jsem pochopila. Pavlínka držela v ruce bílou hůl a u nohou jí stál vodící pes. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. S takovým hendikepem že se vydala do zahraničí? Do té doby jsem netušila, že holčina je úplně slepá a chovala jsem se k ní přesně tak, jak potřebovala - totiž jako ke komukoli jinému, bez předsudků i bez zohledňování...
Nedávno mi Pavlínka napsala krásné přání k narozeninám a doplnila ho o poděkování, jak jsem jí kdysi "pomohla" odjet do Španělska. Přání mi samozřejmě udělalo velkou radost, ale myslím, že holčina dodnes netuší, co ona dala mě...
Jsou v životě náhody, které by si ani ten nejlepší spisovatel nedokázal vymyslet. Pavlínce jsi moc pomohla právě tím, žes ji brala jako naprosto zdravého člověka. a to ji určitě "nakoplo". Jsem přesvědčená, že kdybys její problém znala jednala bys podle toho. Mám radost za Vás za obě, obdarování bylo určitě vzájemné
