První dětský příběh

13. prosince 2015 v 21:32 | qlarinka |  Příběhy ze života
Vedu oddíl předškolních skautů. Dnes se mě hned v úvodu schůzky jeden chlapeček ptal, jestli budeme běhat, protože to on má rád a moc se na to těší. Ujistila jsem ho, že ano. Na rozehřátí jsme nakonec ale vyrazili na hřiště a pak jsme potřebovali něco vyrábět a přesunuli jsme se dovnitř ke stolům. Na běhání tedy nedošlo a chlapeček mi to na konci schůzky smutně připomněl.


V hlavě mi zableskla vzpomínka na spoustu podobných situací z mého dětství. Něco se nestihlo nebo nesplnilo a dospělý nad tím jen mávl rukou a odbyl mě nebo někoho z dalších dětí, jako by o nic nešlo. Ale dětský svět je tolik jiný od toho velkého a priority jsou kladeny na pro nás dávno zapomenuté maličkosti. Podívala jsem se chlapečkovi do očí a upřímně se mu omluvila, že jsem nesplnila svůj slib, že mě to mrzí a že snad schůzka byla i tak dobrá a pochválila jsem ho, jaké krásné ozdobičky vyrobil. Naštěstí mi potvrdil, že se mu schůzka i tak líbila, i když mu to běhání chybělo. Musím se pro příště polepšit a připravit mu nějakou pořádnou překážkovou dráhu. V dětských očích však bylo kromě zklamání vidět i něco jiného. Bylo tam pochopení. Pochopení toho, že jsem si vědoma, že jsem nedodržela slib, toho že i dospělí dělají chyby, ale také toho, že jsme za to, co řekneme, zodpovědní a když to nesplníme, máme se omluvit. Často toho nejsou schopni ani dospělý vůči jiným dospělým, ale třeba to neznají, protože jim se nikdy nikdo neomluvil, když byli ještě dětmi.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama